Láskou proti lhostejnosti

V životopisném filmu o současném dalajlámovi, který už jako chlapec musel uprchnout před čínskými okupanty, zazněla krásná a dojemná myšlenka, typická pro tibetský buddhismus. Lidé, kteří podle tohoto učení dosáhnou osvícení a mohou po smrti vyvanout, vysvobodit se z koloběhu reinkarnací, se zříkají nirvány ze soucitu s lidskou bídou a navracejí se zpátky mezi lidi, aby jim ukazovali cestu k překonání utrpení. Síla soucítění je u těchto osvícených osob silnější než jejich touha získat pro sebe "věčnou blaženost" (zde užívám výrazu křesťanského, nikoli buddhistického).

Mohli byste se ptát, proč začínám odbočkou do jiného náboženství. Faráři mají přece kázat Kristovo evangelium a nehrát si na vykladače duchovních tradic, kterým nerozumějí. Jenže Duch svatý vane, kam chce, takže i v naukách mimo-křesťanských lze nalézt zrnka pravdy, "semena Logu". Zároveň věříme, že ve své plnosti se pravda zjevila v Ježíši Kristu, jehož nazýváme první Pravdou, vzešlou z Boha, dokonce přímo s Bohem totožnou.

I buddhisté, kterým se pro jejich soustředěnost na osvícení neprávem vytýká nezájem o lidskou bídu a sociální poměry, znají soucit s trpícími a snaží se jim pomoci. Proto nás jejich učení může inspirovat. Odkud však soucítění vychází? Zdrojem soucitu a milosrdenství je účinná láska, která spolu-cítí s utrpením a nouzí toho druhého.

Bůh, v něhož věřím, odhalil ve svém Slově - jenž se stalo tělem a vstoupilo do dějin jako Ježíš z Nazareta - nejen, že jest, ale že jest láska. Lásce není lhostejné, jakými cestami se ubírají životy těch, které miluje. Opakem lásky není nenávist, nýbrž lhostejnost. Bohu nejsou lhostejné naše osudy, neboť v nás miluje své děti a touží po odpovědi naší lásky. V osobě Ježíšově jde sám Bůh naproti lidem. Ježíš, jenž ve svém životě i smrti vyjevuje povahu Boží lásky, ochotné pro své milované podstoupit i nejvyšší oběť kříže, zakouší soucit s unaveným, hladovým a na duchu ubitým zástupem.

Co očekávají chudáci, kteří vyšli za Ježíšem do pustiny, aniž by se na cestu zabezpečili? Lidský život není možný alespoň bez malé špetky naděje. Špatná rozhodnutí a selhání nás často srážejí na kolena. Co jsme si po léta pracně budovali, to se snadno obrací vniveč. Co jsme milovali, pomíjí, umírá, odchází. Kdo je naděje, která by ukazovala za horizont událostí? Která by otevírala dveře do království lásky?

Ježíš přináší naději. Z lásky se ujímá lidí, jako se dobrý pastýř ujímá ztracených ovcí. Jeho slova nejsou pouhým rétorickým cvičením. Jsou živá a mocná, neboť se naplňují v celistvé péči o člověka, uzdravují ho na duši i na těle, a neopomíjí ani základní lidské potřeby.

Gándhí napsal, že hladový rozumí všem krásným slovům, mají-li podobu chleba. Proto Ježíš, když vlil naději do lidských srdcí, sytí i lidské tělo. Rozmnožuje chléb a ryby, aby se všichni najedli a utišili hlad. Nespekulujme o povaze tohoto zázraku. Spíše si všimněme, že Ježíš podává jídlo svým učedníkům a oni je rozdávají dál. Učedníci jsou zárodkem Kristovy církve, jeho svatého lidu. Církev ztrácí smysl, není-li schopna napodobit Ježíšovu službu lásky, s níž se má starat o chudé a trpící. Na závěr proto přemýšlejme, jak dovedeme soucítit my sami, kteří si odvážně říkáme "křesťané".