Odvalte ten kámen!

29.03.2020

Před několika lety jsem navštívil Koněpruské jeskyně ve středních Čechách. Obdivujeme se jejich kráse jedině díky tomu, že do nich bylo zavedeno elektrické osvětlení. První speleologové, kteří je odvážně zkoumali, museli pracovat v šeru. Karbidovými lampami si svítili sotva na pár kroků. Kdyby jim selhaly, ocitli by se v naprosté tmě.

Abychom si udělali představu o hluboké temnotě, vypnul průvodce na okamžik světla. Natáhl jsem ruku před obličej, ale neviděl jsem nic. Černočerná tma jako v hrobě. Zastavili jsme se zhruba 10 metrů pod povrchem země. Kdyby někdo zavalil vchod, naše volání o pomoc by nikdo neslyšel. Jeskyně by se opravdu stala hrobem, jímž ostatně bývala již v pravěku.

I zesnulého Lazara pohřbili v jeskyni. Zahradili ji velikým balvanem, aby se do okolí nešířil zápach. Vše zahalí tma. Pozemský život je bytím k smrti. To je jisté, žádnou jinou jistotu nikdy mít nebudeme. Filosof a biolog Stanislav Komárek řekl o životě velice trefně, že "je rizikový, nebezpečný, a i při největší opatrnosti končí smrtí. Neznám nic tak nezdravého jako život sám".

Vedle jistoty smrti se však rýsuje naděje. Ve světle evangelia se v nás rodí důvěra. Putujeme ke smrti, to ano, ale skrze ni k životu věčnému! Ježíš je Vzkříšení a Život. U Lazarova hrobu přikázal: "Odvalte ten kámen!"

Blíží se Velikonoce, svátky vykročení z údolí stínů smrti. Z našich srdcí konečně spadnou těžké kameny, co nás tížily na hrudi a clonily světlo vzkříšeného Krista. V jistém ohledu je život smrtelnou nemocí, ale evangelium nás vybízí, abychom očima víry hleděli i přes práh smrti. Na prahu je sice ještě tma, ale světlo se už brzy rozzáří v plné síle!

Nyní v době karantény je náš pohyb omezen a život jaksi vykolejen, a proto můžeme lépe než kdy jindy zaslechnout Kristův hlas: "Lazare, pojď ven!"