Lumina
LUMINA: vznášející se osvětlovací těleso, které si samo dodává energii. (Frank Herbert, Spasitel Duny)
Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma? (Matouš 5, 22-23)
UHLÍKY NADĚJE
cestou ze Sokolova do Kynšperku
řeka líně meandruje
odevzdaně vlévá se do slepých ramen
Ohře v nich zvolna dohořívá
ještě doutnají majáky zestárlých srdcí
poslední okamžik v bublině bahenní sopky
nebo hromadě zuhelnatělého dřeva
v našem kraji všechno zuhelnatí
až na uhlíky naděje
rozsypané podél trati
ČERNÁ HVĚZDA
už už to vypadalo
že na bludné pouti podsvětím
nasbírali jsme si dost
semínek světla
ale přišla válka a zase nás přikryla
starou a špinavou dekou tmy
spolkli jsme ta semínka
a čekáme, jestli vyrostou zevnitř
větvičky s kvítky hvězd
bliká však jediná černá hvězda
nad jezerem, do něhož se slévají
prameny krve a potoky slz
kdo vystoupí na Hospodinovu horu
kdo má čisté ruce a srdce ryzí
kdo nezneužije svou duši
ORFICKÝ MÝTUS
Orfeus šel pro Eurydiku
Kristus jde pro tebe
děvčátko z Mariupolu
nezpívá si, mlčky proniká
staženým hrdlem smrti
a jiskrami v konečcích prstů
dotýká se temných míst
kde každému je úzko
Orfeus miloval Eurydiku
ale málo důvěřoval jejímu srdci
tepajícímu do rytmu tichých kroků
ohlédl se
a ztratil ten rytmus navždy
kdežto Mojžíš spatřil Boha jen zezadu
procházejícího skalní rozsedlinou
Kristus teď už mlčky stoupá
světlíkem ven z propasti
neohlíží se, protože důvěřuje
děvčátku z Mariupolu
že drží se jeho širokých zad
KOSTRA PLEJTVÁKA MYŠOKA
těžko myslet na zlé věci
když slunce lže o lepším příštím
a synek s vyvalenýma očima
pozoruje kostru plejtváka myšoka
a diví se vycpanému klokanovi
proč vystrkuje samčí chloubu
vždyť už ji nikdy nepoužije
těžko myslet na zlé věci
když z dítěte pomalu roste muž
a věří všem slunečním iluzím
přál by si vyučit se tesařem
hoblovat dřevo jak chlapecký Ježíš
v nazaretské dílně plné voňavých pilin
po Svaté zemi neběhali klokani
ale velrybí kosti se občas vyplavily
i na galilejském pobřeží
svědčily o existenci netvora leviatana
zlé věci nezmizí, nestačí na ně nemyslet
ze dřeva dělaly se i pažby pušek
do pilin padaly uťaté hlavy nepřátel
a tesaři stavěli popravčí lešení
pozítří pochovám volyňskou Češku
narozenou kousek od Žitomiru
na krvavém okraji světa
alfasamci nemají čím se chlubit
zanechávají za sebou méně než kosti
z hliněných nohou sype se prach a popel
a těžko věřit na bytosti z jiné dimenze
které by z popela povstaly
a novou nadějí oplodnily hlínu
STŘÍPKY UDÁLOSTÍ
v nelítostném soukolí
takzvaných velkých dějin
jsou drceny střípky událostí
ze kterých skládaly se
naše malé životy
na zahradě se kácí smrk
v jehož větvích si kluci stloukli posed
z prkýnek, na něž musel padnout
zase jiný strom
i tato událost zamíří do zapomenutí
pokud ji někdo statečný
nevytáhne ze soukolí
a nebude želet zlámaných prstů
kdo pochopí, že zachovat si lidskou tvář
lze právě zachraňováním střípků
do nichž sám život vepsal posvátné znaky
zaplatí za to vysokou cenu
ale dřevo poraženého stromu
voní tak prudce, že donutí člověka
zastavit se a hledat své místo
v letokruzích
NEBUDEŠ DYCHTIT
co chtějí všichni ti lidé
neustále přežvykují slova
o míru, spravedlnosti, lásce
neplatí vždycky, že čím ústa mluví
tím srdce přetéká
za mír se modlí
a nechávají se hypnotizovat
obrazy válečných hrůz
kult násilí zachovej nám, Pane
fascinaci smrtí prosíme dej nám dnes
ať přebije strach ze života
žádají spravedlnost
a nepřestávají počítat křivdy
odpusť nám naše viny
ale nenuť nás odpouštět našim viníkům
touží po lásce, hlavně ať je šťastná
lehoučká jak anorektická knížka
s několika návody na milostné polohy
dovol nám spojit se
hygienicky a bez následků
a pomoz nám nemilovat příliš
nebudeš dychtit, píše se v Desateru
přikázání pro čas hladových úst
a přesycených srdcí
odepři si dychtivost po míru
když neumíš zbraň složit ani tasit
dychtivost po spravedlnosti
když si ji pleteš s návrhem na exekuci
i dychtivost po lásce
když bojíš se doopravdy obejmout
aby se ti náhodou nezúžil dech
a do tváří nevstoupila barva
PRYČ Z KOSMU
nezhaslo ještě světýlko ve zvonici
pulsar ponořený do černé tůně vesmíru
z vesnické kaple u křižovatky
nad ránem zvon probudí duše spících
a vzkřísí jejich unavenou víru
bludičky rozpoznají cestu zpátky
neboť ve zvonici zatím se nezhasíná
a pryč z kosmu odplouvá odvěká vina
SVĚCENÍ JARA
vlastně to není úplně beznadějné
i dnes ráno stal se zázrak
Bůh dává slunci svítit na dobré i zlé
a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé
ptáci kupodivu nezapomněli zpívat
možná i proto, že nevědí o válce a pandemii
třebaže znají bolestný pocit prázdna
kdykoli se vracejí do studeného hnízda
odkud nešťastně vypadlo mládě
sluncem a deštěm jsme požehnáni všichni
neboť všichni jsme spojeni
utrpěnými ztrátami
potřebujeme světlo na další cestu
a živou vodu na zavlažování
vyprahlých krajin duše
anebo k něžnému omývání těla
kterého se už hrozně dlouho nikdo nedotkl
i dnes ráno stal se zázrak
návrat ptačího zpěvu je pokaždé překvapením
a dokonce i chmurné jezdce z apokalypsy
obdaroval náznakem úsměvu
BŘEZNOVÉ IDY
popravuje se
páchají se atentáty
barví se krví
nevěstiny bílé šaty
zatímco popové a cézaři
zas vedou beránky
pod obětní nůž k oltáři
ženská bez práce
a možná i bez domova
ve vlaku z Kynšperku do Sokolova
s pláčem prosí o požehnání
zejtra se budu vdávat
v těhle špinavejch šatech
bejvalej vyrazil mi přední zuby
a syn z prvního manželství
před světem se uzavírá
vy popové a cézaři, vy nevíte
že Kristus do kalicha sbírá
každičkou z jejích slzí
aby je proměnil na sladké víno
svou láskou, co nevymizí
ANDĚL OD NÍ ODEŠEL
jak milovat, když oddat se lásce
znamenalo by ublížit jinému člověku
a odmítnout pozvánku na slavnost lásky
znamenalo by ublížit sobě
ponechat ránu už navždy otevřenou
jak odpouštět, když máme strach
že ukážeme slabost a vysmějí se nám
jak se usmířit, když by to obnášelo
dovolit stínům zla, ať poletují nad světem
z něhož sice budeme vysvobozeni
ale k čemu, když lásku zde zanecháme
samotnou, v koutě schoulenou
takže jaké milování, jaké odpuštění
a jaké smíření pro nejvyšší mocninu prachu
která zapomíná nosit lidskou tvář
musí nám postačit donkichotská důvěra
že láskou je podložena i temná hmota vesmíru
ale právo na ni je nevymahatelné
a nelze na ni vznášet nárok
možná, že získáme, čeho se zřekneme
anebo nás naplní, co teď se od nás vzdaluje
od Panny Marie také anděl odešel
jakmile řekla životu ano
OHNIVÍ OŘI
na řeku vracejí se labutě
hoří jim peří
okřídlení ohniví oři
maminko, v plamenech křičí ptáci
cizokrajní plameňáci
ale ne, princezničko moje
to jenom hejno labutí se vrací
obleč se do stejnokroje
a vezmi si do kapsy
svatý granát mariupolský
požehnal jej sám patriarcha
Moskvy a vší Rusi
vytrhni závlačku a počítej do pěti
pak jej hoď do řeky
vypaří se peří
z těch fašistických labutí
DOBRÝ KONEC
tušení jara
ohlašujícího se chmýřím
na bradě mého syna
tušení obnovy
a důvěry v trvanlivost života
stojí za to milovat jej
v nastávajících proměnách
i kdybychom u žádné z nich nebyli
staří milenci budou
ona ztratí vlasy
po ozařování a chemoterapii
on ztratí iluze
ani po tolika letech
neumí se oholit
aniž by se nepořezal břitvou
ona v něm křísí naději
že některé sny jsou prorocké
neví si rady s holením
jen on však dovede rozčesávat
její neviditelné lokny
i kdybychom u toho nebyli
oni budou
a vytuší dobrý konec
za nás za všechny
cyklus básní o světle z budoucnosti
(9. - 27. 3. 2022)