Máme světlo života?

25.12.2018

O Vánocích žízním. Nikoli proto, že nedbám na pitný režim a chybí mi tekutiny. Schází mi něco jiného. Mír v srdci a hojivý dotyk lásky, která uzdraví staré rány a smíří mě s vlastní minulostí.

Není tomu tak, že by se mi lásky a míru nedostávalo, že by s nimi Bůh i moji nejbližší skrblili a nechtěli mi je dát. Spíše se mi nedaří je přijmout. Otevřít srdce, aby do něj mohlo vstoupit to, co naléhavě potřebuji nejen já, ale i vy všichni, kdo jste přišli na Půlnoční bohoslužbu: smysl, pravdu, smíření, naději a světlo.

Přitom Plnost všeho se narodila teď o Vánocích a ukázala se ve tváři bezbranného dítěte Ježíše. Asi mi ještě nedochází, že vnitřní proměna, po níž toužím, nepřijde cestou stálého růstu a vzestupu, nýbrž cestou sklonění a sestupu ke kořenům života. Na té cestě se budu učit přijímat své chyby a selhání, svou minulost se vším, co se v ní odehrálo v dobrém i zlém. Pouze takto se mohou ze starých ran stát posvátná zranění, do nichž proudí energie odpuštění a zase z nich prýští ven směrem k dalším žíznícím a nešťastným lidem.

Říká se, že o Vánocích se otevírají poklady. Dnes poznávám, že ten pravý poklad si celou dobu nosíme hluboko v sobě. Je to sám život! Skutečnost života s jeho světlou i temnou stránkou! Procházejí zkouškou naše vztahy? Takže ještě žijeme, neboť mrtví už nemají žádné vztahy! Čelíme nemocem, starostem, bolestem, osamělosti, nepochopení, nesmyslnosti odosobněného každodenního provozu? Pak to znamená, že nezavíráme oči před realitou. Vnímáme ji - a vnímat dokážou jenom živí!

Zároveň cítíme, že vnímat ji nestačí, nechceme-li propadnout chmurám, počítat křivdy, litovat se, hledat viníky, odmítat vděčnost a radost, odvrátit se od slunce a hvězd, vyhýbat se objetí, pohlazení a opojné chuti polibku, vzdát se země pod nohama i nebe nad hlavou. Ptáme se, jak do všeho, čím jsme a co děláme, vpustit světlo života, které uvede naše kroky na cestu pokoje. To světlo nezmění realitu okolo nás, nýbrž způsob, jak se k ní vztahujeme, co si z ní bereme a co jí dáváme. Změní náš přístup k sobě, k lidem i společenským problémům. Je to pravé Světlo, které ve tmě svítí a tma je nepohltila.

Dnes, kdy paprsek hvězdy dopadá do betlémských jeslí, můžeme Světlu od Boha dát jméno, neboť přijalo tvář člověka. A také je můžeme oslovit a jít za ním, kam nám ukáže: Christe, lux mundi, qui sequitur te, habevit lumen vitae! "Kriste, světlo světa, kdo tebe následuje, má světlo života!"

Navštíví nás Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje. (Lukáš 1, 79)