Mezi dravou zvěří

18.02.2024

V podání Markova evangelia božský Duch nevyvedl Ježíše do typické pouště, do pustiny, které se vyhýbají živí tvorové, ale do divočiny, kde ho obklopila dravá zvěř. Nastaly mu dny pokušení. Evangelista Marek kupodivu neuvádí, že by se Ježíš v poušti postil a hladověl. Neříká ani, co bylo obsahem zkoušek, jimiž v divočině procházel. Nevíme, co přesně se děje. Písmo svaté diskrétně mlčí - a snad to má i hlubší význam. Třeba se tím naznačuje, že ať už nám život sesílá jakékoli zkoušky, jdeme v Ježíšových šlépějích a on dobře rozumí situacím, v nichž jsme se zrovna ocitli.

Udělali jsme všecko možné, abychom si ochočili okolní svět. My Češi v tom docela vynikáme. Z české krajiny jsme divočinu skoro úplně vymýtili. Hory a lesy jsme protkali sítí turistických stezek. Přírodu jsme zkulturnili, abychom si v ní připadali bezpečně. Jenže vnitřní divočiny není snadné se zbavit. Vytěsnili jsme ji do temných koutů na dno duše, kam nechodíme, jenže tím jsme způsobili, že i dravá zvěř uvnitř nás vzala na sebe temnou, chaotickou a démonickou podobu přízraků a netvorů, čekajících na příležitost projevit se. 

V okamžicích, kdy na nás doléhá vyprahlost, slabost, osamělost, smutek či strach se nám zdá, že jsme obklíčeni dravci s lidskou tváří, kteří na nás přenášejí pocity viny, aby si tím vykompenzovali vlastní selhání. Nebo si do nás promítají vlastní nezpracované stíny a na nás je pak odsuzují a kritizují. Nebo nás urážejí a zraňují, protože si nevědí rady s bolestivými zraněními, která sami utržili (nejčastěji v dětství). Peklo však nejsou jenom ti druzí! Ani my totiž nejsme pouze nevinné oběti nepřátelských a zlých sil. Vždyť i z našich srdcí vypouštíme do světa stejné divoké šelmy, co zraňují a někdy i požírají ostatní.

Mezi dravou zvěří si Ježíš nezoufá. Nepodléhá jejich atakům. Ví, co jsou zač a odkud se berou. Je si vědom toho, proč se tak chovají. Neodsuzuje. Soucítí. Proto je také seznamuje s pravdou o nich samých a nabízí jim šanci na usmíření a uzdravení, aby se zastavilo osudné řetězení bolesti a trápení. Ježíš si nenechává vzít vnitřní svobodu a nedovoluje, aby mu všelijaké potvory, co pronikají do našeho lidského myšlení, do našich emocí, slov a činů, vnutily svou představu o něm - jak by se měl cítit, jak žít a co dělat a nedělat. 

Ježíš nenásilně zve všechny lidi a celé tvorstvo do své svobody. Ta je Božím královstvím, o němž vypráví svým učedníkům a přátelům. Na příkladu vlastního svobodného a láskyplného života jim ukazuje, že je to pravda, vše proměňující pravda. Pro Ježíšovy současníky je ale nesnesitelná - a my na jejich místě bychom nejednali jinak. Proklejí ho, odsoudí a ukřižují, aby nemuseli převzít odpovědnost za dar života a přijmout svou minulost, své viny, svá zranění. 

Avšak Ježíš právě na kříži dovršil své poslání, odpustil dokonce i svým katům a všem otevřel svou náruč! Jeho rozpjaté ruce spojují všechny světové strany v gestu osvobozujícího požehnání. Předem oznámil: "Až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě" (Jan 12, 32). Objímá trpící stvoření, které si ve své nevědomosti samo způsobuje utrpení. Jestliže nám Bůh prostřednictvím Ježíše odpouští, žehná a objímá nás, pak už můžeme obejmout i divoká zvířata na dně svých duší a smířit se s nimi! 

Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel. Byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali. (Marek 1, 12-13)