Milování s tmou

Abych se dobře vyspal, potřebuji tmu. Nedokážu usnout při zapnuté televizi. Usínám s obtížemi, když je v místnosti rozsvícená lampička na nočním stolku. Špatně spím, když je úplněk a oknem do ložnice nahlíží měsíc. Z čehož usuzuji, že tma není zlá. Mám ji rád, už proto, že jí vděčím za klidný spánek.

Abych se dobře orientoval v životě, neminul směrovky na cestě, k tomu zas potřebuji světlo. Ve tmě se snadno zabloudí. Hrozí, že cíl se ztratí kdesi v temnotě, kam nelze dohlédnout. Pořádně se prospat a obnovit síly (a nechat si něco pěkného zdát) je skvělé, ale ještě lepší je ráno se probudit, zacvičit si, uvařit kafe, poděkovat za dar nového dne a vydat se na cestu. Kéž by to dnes byla "cesta světla", via lucis, jak ji nazval Komenský!

Probuzení je věcí nesamozřejmou. Jistota, že zítra vstanu z postele, přece neexistuje! Probuzení je zázrakem, výzvou k vděčnosti a radosti, znamením naděje, neboť se mi nabízí šance pokračovat v cestě. A na pouti životem je nám všem zapotřebí světla.

Není opravdu nic hříšného či zavrženíhodného na tom, že mám rád tmu. Skutečným hříchem je, pokud miluji tmu více než světlo. Naplňují se slova evangelia: "Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé" (Jan 3, 19). Kdo se příliš dlouho a příliš často "miluje s tmou", ať se nediví, že temnota si ho začne měnit k "obrazu svému" a zatemňovat obraz Boží, který utváří duši. Kdo touží po temnotě, nesmí být překvapen, že i temnota zatouží po něm, obemkne ho a stáhne až na dno propasti.

Každý si v sobě nosí velkou porci temnoty. A kamkoli jde, tam ho následuje i jeho stín. Přízrak minulosti, staré viny, nezhojené rány, negativní povahové rysy, touhy, s nimiž se neumíme srovnat, rozhodnutí, která přivodila bolest nám i lidem okolo nás. Obvykle ve vztahu ke své "temné straně" volíme strategii popření a vytěsnění, protože se jí bojíme, stydíme se za ni, odmítáme ji. Moudře napsal J. R. R. Tolkien, že "člověk, který utíká před tím, čeho se bojí, někdy shledá, že si k tomu jen zkrátil cestu". Cokoli se potlačuje, to postupně bobtná a roste, až se provalí. Pochopitelně se všemi důsledky.

Někteří se naopak vydají temnotě napospas, nechají se jí vláčet a do černého proudu strhávají ostatní. Neznamená to nutně, že již "upsali duši ďáblu", ale dalo by se říci, že svou temnotu si hýčkají a pěstují. Utíkají do tmy, do soukromé temné komory, protože se od nich očekává, že až do "roztrhání těla" zůstanou "služebníky světla". Příkladní, charakterní, obětaví. Z vlastní zkušenosti vím, že tato niterná rozpolcenost je věrnou družkou "kladných hrdinů" v pomáhajících profesích, v nichž propadáme závislosti na sebe-obrazu, který vystavujeme na odiv.

Čím déle vedeme dvojí život, tím vyšší je riziko "přepólování", záměny tmy za světlo, zla za dobro, lži za pravdu. My všichni jsme "dobří lidé", ale položme si ruku na srdce: chceme skončit jako usměvavá monstra s přívětivou tváří - maskou, pod níž se ukrývá temnota? Nad rakví nám budou děkovat a v pekle se budou smát.

Nabízí se však "třetí cesta". Nemusíme tmu odmítat, ani jí podléhat. Co když i temnota v nás žízní po světle? Co když teskní, neboť její energie neprošla transformací a nebyla přijata, požehnána a zahrnuta do celistvosti lidské osoby? Zaujalo mě, jak filosofka Anna Hogenová cituje starořeckého básníka Pindara, který prý řekl, že člověk je "snem stínu". Přiznávám, že tomu vůbec nerozumím, a proto si tajemný výrok pradávného poety vykládám tak, že můj stín ve mně sní o posvěcujícím dotyku světla a čeká, až jej přivedu (vynesu?) na světlo Boží. 

Ale možná je to ještě jinak. Třeba i Bůh trpělivě čeká, kdy už mu otevřu svou temnou komoru, aby do ní vstoupilo světlo vzkříšeného Krista a proměnilo ji v chrám, v němž se světlo a stín setkají a políbí se.