Milovat na příkaz?

25.10.2020

Copak to jde, přikázat někomu, aby miloval? Na otázku odpovídá spisovatel David Herbert Lawrence v působivých verších: "Když Ježíš nám přikázal milovati své bližní, / nutil nás buď žít ve lži, či k neposlušnosti: / neboť na příkaz nelze milovat nikoho, / bližního aniž vetřelce, / a z falešné lásky trouchniví morek našich kostí."

Anglický literát se vyjadřuje provokativně, křesťanským uším jeho slova znějí až rouhačsky, přesně však diagnostikuje, jak zhoubně v nás působí virus falešné lásky. Skutečnou lásku si spojujeme s volností a svobodou. Kdežto příkazy s donucováním a poučováním. Opravdu pojmy "láska" a "přikázání" nelze spojit dohromady? A přece! Kdo hluboce miluje, ví, že volnost, s jakou dříve nakládal se životem, chtě nechtě musí ustoupit odpovědnosti. Ne nadarmo hovoříme o "poutu" či "svazku" lásky, nikoliv jako hippies o takzvané "volné lásce". Vždyť kdo se dožaduje volnosti v lásce, nikdy nemiloval, neboť láska se připoutává k osobě, s níž spojila svůj život.

Oproti tomu v lásce se vskutku otevírá ohromná svoboda - milující člověk je uvolněn z pout sobectví ke službě a pomoci druhému. A miluje-li, necítí se být donucován vycházet druhému vstříc, naslouchat mu a zařizovat vše tak, aby pokud možno dosáhli vzájemné spokojenosti. Vždyť si slouží z lásky! Milování dá práci, ale nepřináší únavu, znechucení a vztek, nýbrž radost a pokoj.

Radost je výsostným znakem života v lásce. Nezaměňujme ji za široké "americké" úsměvy a dobrou náladu naučenou v kurzech pozitivního myšlení. Niterná radost vyrůstá z poznání, že člověk je osvobozen ke smysluplnému životu ve společenství lásky, i když zrovna zakouší smutek či starosti. Křesťanská láska spočívá v tom, že se radujeme ve společenství s Kristem, který si nás zamiloval a z lásky nás zdvihá k sobě, poté, co se ponížil až k smrti na kříži. Láska, kterou zakoušíme na srdci Kristově, touží vstoupit do světa a přinášet plody na poněkud zplanělých zahradách lidských srdcí. Dáme se jí k dispozici?

Mnohým generacím byla z kazatelen zvěstována osvobodivá slova, že BŮH JE LÁSKA. Ne vždy se církvi dařilo potvrzovat slova skutkem. Za plamenným řečněním se často skrývalo pokrytectví a falešná morálka. Zvěst evangelia přesto prosákla do obecného povědomí, takže nám nepřijde zvláštní ztotožňovat lásku s Bohem a číst v duchovní literatuře, že láska podstatně vyjadřuje Boží bytí. Ale už nevíme, že hovořit jedním dechem o lásce a Bohu je výjimečné. Je to křesťanské.

Zeptejme se vyznavačů východních náboženství, hledají-li Boha a hledají-li v Něm lásku. Asi bychom je překvapili - vždyť láska, to je afekt, emoce, změny. Oni usilují o věčný klid nirvány. Láska je všechno možné, jenom ne strnulý klid - představuje dynamický pohyb, směřování a zacílení, dotýkání Milujícího s Milovaným. Vize dynamické božské lásky se příčila i řeckému světu, do nějž křesťanství ve starověku proniklo. Bůh filosofa Aristotela není láskou v pohybu, nýbrž nehybným Prvním hybatelem.

Ani bibličtí Izraelité nevnímali Hospodina jako milujícího Otce, ale spíše jako přísného náčelníka kmene, jemuž se klaněli a jehož výnosům se podřizovali. Proto zachovávání Tóry, Božího Zákona, bylo a je hlavní charakteristikou judaismu. Ovšem v Kristu ukázal Bůh, druhdy drsný náčelník pouštních nomádů, svou pravou tvář. Nezjevil tvář Mstitele a Soudce, ale tvář svého ukřižovaného a vzkříšeného Syna, plného trpělivé a slitovné lásky.

Nazaretský Mistr nevydal žádnou další sbírku předpisů a pravidel. Smysl veškerého Zákona shrnul ve slavném dvoj-přikázání lásky: "Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci" (Matouš 22, 37-40). Ježíš dává lásku k lidem do přímé souvislosti s láskou k Bohu, neboť na kvalitě mezilidských vztahů se osvědčuje opravdovost vztahu s Bohem.

Praktickou aplikaci nabízí v Janově evangeliu: "To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás." Láska je vodítkem, jímž se máme řídit ve všech životních situacích, chceme-li se nazývat Kristovými učedníky, přáteli vtěleného Boha. Podle lásky (nikoli podle zbožných frází!) se pozná člověk, co "chodí s Bohem", jako se podle ovoce pozná strom. 

Pokud si křesťan díky své víře připadá oddělen od těch, kteří se podle jeho názoru "rouhají" Bohu podobně jako citovaný D. H. Lawrence, pak sice vyznává víru, ale ne křesťanskou. Nepečuje totiž o nové srdce, jež mu do těla vložil při křtu sám Pán! Nenamáhá se hledat cesty, jak obdarovat láskou svého bližního, který na církev a náboženství nahlíží kriticky a je pro něho krajně obtížné v Boží lásku uvěřit a přijmout ji (snad i na základě smutných zkušeností s takzvanými "křesťany"). 

Zkoumejme svá srdce v dnešní přelomové době, kdy starý svět odchází a nový se teprve rodí v bolestech, zaviněných zdaleka nejen pandemií. Jsme otevřeni lásce? Nasloucháme jejímu tichému hlasu, anebo si necháváme zahlcovat duši strachem a nedůvěrou? Ježíšovo přikázání lásky není autoritářský "befel", za jehož neplnění hrozí pokuty jako za nenošení roušky. Je naléhavou výzvou k tomu, pro co se rozhodnout, čemu se zasvětit, co je naším posláním v čase úzkosti a nejistoty. Prosme Krista, abychom žili z jeho uzdravující lásky a posílali ji do nemocného světa! Vždyť za cokoli budeme prosit v jeho Jménu, stane se nám.

citace: David Herbert Lawrence, Sopečná růže (Mladá fronta 1990)