Lavička pro zamilované

Při prohlídce plzeňské zoologické zahrady více než exotická zvířena upoutala mou pozornost "lavička pro zamilované". Neodvážil jsem se usednout, nejen proto, že bych na ní dřepěl sám, ale hlavně z toho důvodu, že jsem se musel sebe samého ptát: "Jsem zamilovaný? Hoří v mém srdci plamen touhy a vášně?" Než jsem se dobral odpovědi, lavičku obsadila parta puberťáků, vybalili svačiny a vytáhli mobily. Doufám, že si na té lavičce aspoň dopisovali se svou první láskou.

Zamilovaní se vydělují. Už nezapadají do party, protože se v nich děje něco, co ostatní nesdílejí a čemu ani nemohou porozumět, dokud to nezažijí. Zamilovaní jsou myšlenkami jinde, nevnímají své okolí, vyhledávají samotu a utíkají do vnitřního světa. Probuzený cit jim dodá odvahu, odloučí se od ostatních a jdou hledat vysněného miláčka / vysněnou milou. Odtrhnou se od stáda, k němuž patřili, ale kde už nemají domov. Uposlechnou hlasu srdce jako praotec Abrahám: "Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu" (Genesis 12, 1).

Zamilovaní vědí (nebo se domnívají, že vědí) za kým jít, ale nevědí kudy a jak se přiblížit ke zdroji, k němuž je táhne neodolatelně přitažlivá touha. Někdy je také velmi obtížné důvěřovat vlastnímu srdci, neboť jeho pravé důvody pro nás mnohdy zůstávají tajemstvím. Zamilovaní proto na svých cestách často bloudí, točí se v kruzích a sami v sobě se ztrácejí. Ale jenom ztracení mohou být nalezeni! Ztratit se znamená přiznat si, že vůbec nic nedržím v rukách, že v proudu života, do něhož jsem skočil po hlavě, neumím plavat. Nezbývá, než se nechat unášet neznámým směrem. Dříve či později se zamilovaní ocitnou na místě, které se ani za mák nepodobá tomu vysněnému. Nastane okamžik pravdy, prozření ze všech svůdných iluzí: "Vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš" (Jan 21, 18).

Paradoxně ono místo, kde si připadáme ztracení, bezbranní a vyčerpaní, je oázou uprostřed pouště, místem navštívení, setkání a nalezení. Hledáme a nenacházíme až do chvíle, než se necháme láskou nalézt, než jí přiznáme její svaté právo najít si nás na místě, kam dopadá stín kříže a kde ztrácíme smysl i naději: "Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zbloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých" (Matouš 18, 12-14).

Zamilovaní budou čelit ztrátám, bolestem, deziluzím a zklamáním. Budou též podléhat silám, které útočí ze tmy a způsobují zranění na duši i na těle. Stádo odpočívající za elektrickým ohradníkem o těchto silách ani netuší, že existují - stejně tak se ale nikdy nedozví o existenci lásky, jež se daruje pouze těm, kteří ve svém bláznovství obnaží hruď a dají srdce všanc. Teprve až se odhodlám k takovému druhu bláznovství, jež následuje bláznovství Boží, zamilované do ztraceného a hříšného člověka, troufnu si usednout na "lavičku zamilovaných" a počkám si na svou první lásku, první skutečnou lásku bez podmínek a bez hranic, která osvobozuje k radosti i přijetí utrpení, lásku dobrého pastýře k zatoulaným ovečkám.

Protože teď už pomaloučku začínám chápat, že "Boží slovo netvoří byrokraty, úředníky a funkcionáře, ale zamilované. Lidi stravované vášní. Když se zamiluješ do Božího slova, je konec tvému klidu. A je v nebezpečí i klid ostatních" (Alessandro Pronzato, 365 provokujících inspirací).