Musíte se narodit znovu

Nerad bych se někoho dotkl, ale slýchám občas od věřících lidí (zejména z farářských rodin), že "do církve se narodili". Chtějí tím říci, že jejich víra se utvářela výchovou a kontaktem s církevním prostředím, ve kterém se od malička cítili jako doma. Rozumím tomu, ale nesouhlasím. Do církve si nikdo nerodí. Rodíme se tělesně na tento svět, což ale vůbec není málo, vždyť bez tohoto prvotního daru života bychom nebyli ničím. Bůh si nás vyvolal z nicoty a obdařil nás existencí. 

Holá existence na světě však nenaplní možnosti Božího daru. Po tělesném zrození by mělo následovat zrození duchovní. Nestačí být od útlého věku součástí křesťanské církve či vyvoleného izraelského národa. Tuto příslušnost - osobní podíl na Božím zaslíbení a přímo na Božím životě - je zapotřebí si osvojit, zvnitřnit. A k tomu je nutné podruhé se narodit, nebo chcete-li znovuzrodit. Nadechnout se Ducha svatého, dýchat v Bohu, pít z pramene, který v našem srdci otevírá Kristus. 

Tohle nedovedl pochopit Nikodém, učitel Izraele. Tohle mívají problém pochopit i ti, kdo jsou hrdí na svůj původ, což je sice v pořádku, ale v pořádku už není, když se dívají spatra na poutníky životem, co si hledají cestu ke Kristu a do společenství Kristova lidu, aniž by k víře byli ve svých rodinách vedeni. 

Znovuzrozeni mocí Ducha svatého se vědomě stáváme součástí Kristova těla. Dát se vést Duchem znamená Krista milovat a následovat ho, měnit se v ikonu Krista ve světě, do něhož jsme se narodili. Takové je poslání každého křesťana bez rozdílu. Není podstatné, jestli je někdo kněz či laik, ve víře vychovaný nebo na víru obrácený. Podstatné je přijmout, že Bůh je láska, nasát do sebe jeho lásku - a přestat vysávat druhé lidi ve snaze zapomenout na svoji vnitřní poušť. 

Z Boží lásky můžeme žít ve zcela konkrétních souvislostech naší každodenní existence, která už nebude pouhou existencí, holým přežíváním, ale smysluplným rozvíjením Božích darů v nás a mezi námi, sdílením evangelijní radosti a sounáležitosti. Je to vlastně velice prosté, jenže co je prosté, to je často pro nás tím nejtěžším. Jsme zvyklí všechno si komplikovat a zraňovat druhé i sami sebe. 

Ve Starém i Novém zákoně začínají příběhy v poušti, v tichém rozhovoru duše s Bohem. Je tomu tak u Mojžíše, u proroků, u samotného Ježíše. Teď přišla chvíle, kdy se musíme obrátit do své vnitřní pouště a přesně tam se oprostit. S důvěrou se odevzdat něčemu prostému a ve své prostotě uzdravujícímu - té nejhlubší pravdě o nás: "Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče."

Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. (Jan 3, 7)

foto: Mojžíšův pramen pod horou Nebo, Jordánsko