Na cestě domů

01.09.2017

Před vás, potomky pobělohorských exulantů, předstupuji s ostychem. Vždyť ve vaší rodové paměti je hluboko uložen prožitek ztráty vlasti. Svůj domov jste ztratili dokonce dvakrát. Nejprve starou českou vlast, kterou vaši předkové museli opustit kvůli věrnosti evangelické víře. A v průběhu pohnutého 20. století jste ztratili i svou novou slezskou vlast, kde jste se ocitli v pozici lidí nechtěných a nevítaných. To je osobní zkušenost ještě mnohých z vás, kteří pamatujete poválečné časy. Během dlouhého exilu jste si uchovali povědomí o své duchovní i národní identitě, ale zároveň jste se usadili mezi novými polskými a německými sousedy. Možná, že dávná česká vlast se vám stala až čímsi mýtickým, co k vám promlouvalo ze starých písní a tradovaného vyprávění předků.

Když jste se však vrátili, jakou zemi jste nalezli? Byla to vlast, ale vlast zraněná a ušpiněná nespočetnými lidskými křivdami, násilím, útlakem a nespravedlností. Otevřela se před vámi země vyhnanců a navrátilců. Ano, byla to vlast, ale zároveň cizina, kterou bylo nutné teprve proměnit v domov. Toto všecko jsou vaše prožitky a zkušenosti, které mi chybějí, proto onen v úvodu zmíněný ostych. Ale po domově, kde můžeme svobodně a bezpečně žít, nepochybně toužíme všichni, ať už je za námi jakákoli minulost. Domov jako hlubina bezpečí Jana Amose Komenského. Místo, kde mohu být šťastný, kde se mi rozzářila hvězda vnitřní svobody. Existuje však vůbec takový ideální domov zde na světě? Což podoba tohoto světa nepomíjí? Otevírá se v pozemské vlasti cesta k pravému domovu?

Jistým způsobem se váš příběh podobá tomu Abrahamovu. Vždyť také Abraham opustil svou starou vlast a nechal se vést do zaslíbené země neodolatelným hlasem Božím, jemuž uvěřil. V nové vlasti žil jako přistěhovalec a cizinec, neměl to jednoduché, ale mohl svobodně sloužit Hospodinu. Myslím, že pro Abrahama, praotce věřících, neměl pojem vlasti a domova význam zeměpisný, politický či národnostní, nýbrž spirituální. Vlast je prostor, kde mohu být se svým Bohem, kde se rozvíjí můj duchovní život, protože právě na tomto místě se mi Bůh dává poznat a zjevuje mi svou vůli a svá zaslíbení. Bůh je samozřejmě všudypřítomný, vždyť je to jeden z jeho základních atributů, ale svou přítomnost odhaluje podle vlastního záměru na místech, kam přichází člověk vůči tajemství Boží přítomnosti vnímavý a ochotný nechat se do Tajemství vtáhnout. Takové místo se člověku mění v půdu posvátnou. Vlast je posvátná v duchovním slova smyslu. Věřící člověk je šťastný, když může žít jako vlaštovka, která si staví hnízdo u Hospodinových oltářů.

Matoušovo evangelium začíná postrachem většiny kazatelů - rodokmenem Ježíše Krista, kde je náš Pán a Spasitel nazván synem Abrahamovým. Na rozdíl od Abrahama Ježíš není ve své vlasti přistěhovalcem, neboť je Žid, má v izraelské zemi domovské právo. V této zemi obdržel náboženskou výchovu a získal niterný vztah k duchovním dějinám Izraele. Snad i proto se cítil být poslaný především ke ztraceným ovcím lidu izraelského, třebaže již za jeho pozemského života proniklo evangelium i za hranice zaslíbené země. Ve své domovině však Ježíš čelí nepochopení, odporu, pronásledování a nakonec i odsouzení ze strany těch, kteří se sami považují za děti Abrahamovy. Jeho osobní pouto s nebeským Otcem a jeho mesiánský nárok berou jako rouhání a útok na tradici, v níž se zformovalo jejich náboženské myšlení. Abraham žije mezi cizinci a pohany jako služebník Boží. Ježíš žije mezi příslušníky vlastního národa, hrdého na dědictví biblické víry, ale jako Syn Boží je mnohými z nich odmítnut, ačkoli Písma svědčí o něm. A tak spolu s Karlem Hynkem Máchou můžeme říci o Ježíšovi, že jeho země se mu stala kolébkou i hrobem. Ale ještě něčím více: místem vzkříšení!

Napětí mezi domovem a cizinou, patrné v příběhu Abrahama i Ježíše, se promítá i do našeho vztahu k českým zemím, v nichž máme svou vlast a domov. Nejpozději od dob Jana Husa jsou české země prostorem, kde se prolínají různé duchovní proudy. Ty spolu válčí, nebo alespoň soupeří, jindy se učí vzájemné toleranci, anebo se dokonce s respektem přijímají a obohacují oboustranným dialogem. Po několik staletí nesdíleli Češi společné duchovní dějiny. Nejde tu pouze o výklad dějin, nýbrž o "bytí v dějinách", jak píše filosof Zdeněk Neubauer. Čeští katolíci se zabydleli v jiných dějinách než čeští evangelíci. Pro jedny byla reformace pohromou, pro druhé byla pohromou protireformace. Jedny dějiny symbolizuje kříž, druhé kalich. Žili jsme v jedné zemi, ale ve dvojích dějinách. V duchovní krajině českých zemí však musí růst obojí. Jakmile jedno či druhé vytěsníme, náš obzor se zúží natolik, že nejsme schopni vidět dál než za vlastní představu pravdy. Nedává smysl soutěžit o to, kdo má více pravdy, protože pravdu nevlastní ta či ona strana. Teologicky viděno: naopak Pravda chce vlastnit nás! První Pravdou je živý Kristus.

Neexistuje křesťanská víra bez určitého zázemí, které historicky vytvořily jednotlivé církevní konfese. V nich máme duchovní domovy, kam za námi do společenství přichází Kristus ve svém slově a ve svátostech. Proces hojení rány na srdci českých duchovních dějin snad začne tehdy, když si uvědomíme, že žijeme ve společném domě, kde je mnoho příbytků a domovů, kde máme právo bydlet si každý po svém, ale kde se také můžeme navštěvovat, otvírat dveře sousedovi a zvát ho ke stolu. Zkusme si naši pozemskou vlast představit jako předobraz toho, co ve víře očekáváme, že se naplní v pravé vlasti nebeské. Písmo svaté hovoří o nádherné svatební hostině Beránkově, kde za hodovním stolem zasednou mnozí od západu i východu. Nepochybně nás překvapí, kdo všechno bude mezi pozvanými. Pamatujme, s kým stoloval Ježíš a jaké pohoršení tím vzbuzoval. V průběhu českých dějin se křesťané bez rozdílu konfesí stali zdrojem pohoršení naopak tím, že jeden druhého od stolu vylučovali a bránili si každý svůj talíř. Možná, že právě v tomto pohoršení tkví kořeny českého sekularismu a praktického ateismu, charakteristického pro současnou dobu.

Na mé domovské Církvi československé husitské mi byl vždycky sympatický její znak: kalich, do něhož je ponořen kříž. Dozajista se tím vyjadřuje teologická souvislost mezi svatou večeří Páně a spásnou obětí Kristovou. Později jsem pochopil, že tento znak je také symbol smíření a nástroj uzdravení naší historické paměti. Patříme k sobě, tak jako kalich a kříž patří k sobě. Mám za to, že uzdravování paměti a hojení ran z minulosti je velikým úkolem, který leží před křesťany v českých zemích. Úkolem, v němž dokážeme obstát, když spojíme síly a společně se spolehneme na sílu Ducha Svatého. Vyprosme si k tomu Abrahamovu víru a duchovní svobodu i Ježíšovu odvahu a obětavou lásku!

I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu." (Genesis 12, 1)

My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. (Filipským 3, 20)