Na cestě k proměně

03.09.2020

Sedmnáctým rokem působím jako duchovní na západu Čech, v bývalých Sudetech, kde nezahojené rány z naší minulosti jsou stále patrné ve tváři krajiny i ve tvářích lidí. Ve službě faráře, kaplana v pečovatelském domě, učitele na zdravotnické škole i dobrovolníka ve vězeňství se mi otevřely mnohé příběhy a dotkly se mě smutné i radostné osudy. Nahlédl jsem, v čem hraje církev nezastupitelnou roli. Ukázalo se mi, jak nesmírně potřebná a požehnaná je existence společenství, kde si nasloucháme, kde jeden druhého přijímáme v našem nedokonalém lidství, kde se živíme evangeliem jakou manou na poušti - a tím pomáháme vytvářet atmosféru důvěry, smíření a naděje, ve které se dá volněji dýchat, sbírat odvahu nést svůj kříž a následovat Krista.

Poznal jsem velmi dobře realitu církve zdola, takže snad chápu, jakým nelehkým výzvám čelí i moji kolegové a přátelé ve svých náboženských obcích a všude tam, kde plní své poslání. Jsme na jedné lodi. Společně jsme putujícím Božím lidem na této Zemi. Jsme církví na cestě, což znamená, že občas nevíme, kudy kam a jindy jsme si zas až příliš jistí, že jdeme správným směrem. Jsem na cestě s Církví československou husitskou, ve které jsem na prahu dospělosti nalezl duchovní domov, kde jsem uvěřil v Krista a kde mohu Kristu sloužit i se všemi svými nedostatky, chybami a pády. Jsem vděčný i za ně, neboť skrze ně se učím soucítit s druhými, nesoudit je a hledat, čím uzdravovat vztahy.

Důvěřuji cestě a vyhlížím, co přinese. Neupínám se k "církevní kariéře", ani se nezříkám odpovědnosti. Připomínám si, že mou jedinou kvalifikací ke kněžství je těžce nabyté poznání, že díky svým slabostem zůstávám lidský. Není však rozměr lidskosti právě tím, co od služby kněze očekáváme? Do našeho lidství se přece vtěluje Boží Slovo! Na cestě jsme proměňováni, abychom se stali plně lidmi, celistvými lidmi, svobodnými dětmi živého Boha. Neměla by služba kněze svědčit o našem společném povolání touto cestou putovat, vzájemně se doprovázet a podepírat?

Poslední dobou se vracím k Ježíšovým slovům: "Kdo položil ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží" (Lukáš 9, 62). Vykládám si je tak, že na pouti životem musíme věnovat pozornost znamením času, která před nás cesta klade tady a teď. Genialitu našeho "otce zakladatele" Karla Farského vidím v tom, že učinil ZPŘÍTOMNĚNÍ liturgickým principem. Jsme církví, která žije z Kristovy přítomnosti ve svém středu. Buďme I my plně přítomni a zaangažováni v realitě přítomného okamžiku, který je okamžikem Krista! Nepřežívejme v zajetí představ o minulosti, ani ve strachu z budoucnosti! Znamení času ukazují k proměně. I církev se musí proměnit, aby ve složitých podmínkách 21. století rozvinula terapeutický a mystický potenciál společenství.

Jak se církev promění? Sám to nevím. Než přijdou odpovědi, musíme si klást otázky. Ptát se, hledat a k hledání povzbuzovat - to je součástí pastýřské služby církevních představených. Už nestačí, aby duchovní působili jako farní úředníci a manažeři. Jestliže ve službě představených se má v církvi zrcadlit Boží péče o jeho milovaný lid, pak musí duchovní - farář, vikář, biskup - působit jako bratr a přítel, který naslouchá, diskutuje, inspiruje, nebojí se odlišných názorů a bolavých témat, hledá Kristovu tvář ve tvářích lidí, po jejichž právech se šlape a kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti. K čemu že by měl inspirovat? K odvaze dát Kristu souhlas s transformací. Buďme církví, která se konsenzuálně shodne na tom, že potřebuje, aby ji Bůh proměnil. Transformoval ji do podoby, v níž bude věrohodněji a účinněji hlásat evangelium a dosvědčovat slovy i činy, že Kristus je přítomen mezi námi, aby zachránil každého, kde se otevře jeho stále se nabízející lásce.

Věřím, že společným úsilím rozpoznáme znamení času a porozumíme povaze cesty, na níž se právě nacházíme. Naše církev stojí na křižovatce a zdá se mi, že tam přešlapuje už docela dlouho. Je potřeba nadechnout se a vykročit. Na závěr tohoto zamyšlení, nepromyšleného a intuitivně sepsaného v noci na dnešek, se pokusím nastínit vizi církve zítřka, ovšem nikoli vlastními slovy, ta mi nepostačují. Využiji provokativní pasáž z díla jedné z velkých prorockých postav současného křesťanství, papeže Františka:

"Preferuji církev otlučenou, raněnou a špinavou, protože vyšla do ulic, spíše než církev, která ochořela uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot. Nechci církev, která se uzavírá do spleti obsesí a procedur. Pokud v nás má něco vzbuzovat svatý neklid a burcovat naše svědomí, pak to, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy plynoucí z přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života. Doufám, že více než strach z pochybení námi pohne strach z uzavřenosti do struktur, které nám poskytují falešnou ochranu, do norem, které z nás činí nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám neustále opakuje: Vy jim dejte jíst!"

citace: apoštolská exhortace Evangelii gaudium papeže Františka