Na cestě k proměně

03.09.2020

Sestry a bratři, kolegyně a kolegové, předstupuji před vás tak trochu s ostychem, neboť místo mě by tu měly stát jiné osobnosti naší církve, starší, zkušenější a moudřejší. Když už tu stojím já, nelze jinak než začít otázkou: co mohu vám a celé naší církvi nabídnout?

Sedmnáctým rokem působím jako duchovní na západu Čech, v bývalých Sudetech, kde nezahojené rány z naší minulosti jsou stále patrné ve tváři krajiny i ve tvářích lidí. Ve službě faráře, kaplana v pečovatelském domě, učitele na zdravotnické škole i dobrovolníka ve vězeňství se mi otevírají mnohé příběhy a dotýkají se mě smutné i radostné osudy. Nahlédl jsem, v čem hraje církev nezastupitelnou roli. Ukázalo se mi, jak nesmírně potřebná a požehnaná je existence společenství, kde si nasloucháme, kde jeden druhého přijímáme v našem nedokonalém lidství, kde se živíme evangeliem jakou manou na poušti - a tím pomáháme vytvářet atmosféru důvěry, smíření a naděje, ve které se dá volněji dýchat a sbírat odvahu nést svůj kříž a následovat Krista.

Poznal jsem velmi dobře realitu církve zdola, takže chápu, jakým nelehkým výzvám i vy čelíte ve vaší službě, ve vašich náboženských obcích a všude tam, kam jste vysíláni. Jsem s vámi na jedné lodi a mluvím k vám jako jeden z vás. Společně jsme putujícím Božím lidem na této Zemi. Jsme církví na cestě, což znamená, že občas nevíme, kudy kam a jindy jsme si zas až příliš jistí, že jdeme správným směrem. Jsem na cestě se svou církví, ve které jsem na prahu dospělosti nalezl duchovní domov, kde jsem uvěřil v Krista a kde mohu Kristu sloužit i se všemi svými nedostatky, chybami a pády. Jsem vděčný i za ně, neboť skrze ně se učím soucítit s druhými, nesoudit je a hledat, čím uzdravovat vztahy.

Velice si vážím důvěry a podpory, které se mi dostalo. Cítím se poctěn a zavázán. Moje rozhodnutí kandidovat na patriarchu Církve československé husitské je vybojované v pochybnostech a na modlitbách. Důvěřuji cestě a vyhlížím, co přinese. Neupínám se k žádné funkci, ani se nezříkám odpovědnosti. Přijímám tuto výzvu, byť mou jedinou kvalifikací je těžce nabyté poznání, že díky svým slabostem zůstávám lidský. Není však rozměr lidskosti právě tím, co od služby patriarchy očekáváme? Do našeho lidství se přece vtěluje Boží Slovo! Na cestě jsme proměňováni, abychom se stali plně lidmi, celistvými lidmi, svobodnými dětmi živého Boha. Neměla by služba patriarchy svědčit o našem společném povolání touto cestou putovat, vzájemně se doprovázet a podepírat?

Poslední dobou se vracím k Ježíšovým slovům: "Kdo položil ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží" (Lukáš 9, 62). Vykládám si je tak, že na pouti životem musíme věnovat pozornost znamením času, která před nás cesta klade tady a teď. Genialitu našeho "otce zakladatele" Karla Farského vidím v tom, že učinil zpřítomnění liturgickým principem. Jsme církví, která žije ze skutečnosti Kristovy přítomnosti ve svém středu. Buďme tedy i my plně přítomni a plně zaangažováni v realitě přítomného okamžiku, který je okamžikem Krista! Nepřežívejme v zajetí představ o minulosti, ani ve strachu z budoucnosti! Znamení času ukazují k proměně. I církev se musí proměnit, aby ve složitých podmínkách 21. století rozvinula terapeutický a mystický potenciál společenství.

Jak se církev promění? Sám to nevím. Než přijdou odpovědi, musíme si klást otázky. Ptát se, hledat a k hledání povzbuzovat - to je součástí pastýřské služby církevních představených, biskupů v čele s patriarchou. Už nestačí, aby patriacha působil jako první úředník církve. Jestliže ve službě představených se má v církvi zrcadlit Boží péče o jeho milovaný lid, pak musí patriarcha působit jako bratr a přítel, který naslouchá, diskutuje, inspiruje, nebojí se odlišných názorů a bolavých témat, hledá Kristovu tvář ve tvářích lidí, po jejichž právech se šlape a kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti. K čemu že by měl patriarcha inspirovat? K odvaze dát Kristu souhlas s transformací. Buďme církví, která se konsenzuálně shodne na tom, že potřebuje, aby ji Bůh proměnil. Transformoval ji do podoby, v níž bude věrohodněji a účinněji hlásat evangelium a dosvědčovat slovy i činy, že Kristus je přítomen mezi námi, aby zachránil každého, kde se otevře jeho stále se nabízející lásce.

Možná jste čekali, že kandidát na patriarchu vám představí program a strategii, jak jej uskutečnit. Jenomže já nechci a ani nemohu nic uskutečňovat bez vás. Věřím, že jedině společným úsilím rozpoznáme znamení času a porozumíme povaze cesty, na níž se právě nacházíme. Naše církev stojí na křižovatce a zdá se mi, že tam přešlapuje už docela dlouho. Je potřeba nadechnout se a vykročit. Na závěr své řeči, nikterak nepromyšlené a intuitivě sepsané v noci na dnešek, vám přece jenom nastíním vizi církve zítřka. Využiji pasáž z díla jedné z velkých prorockých postav současného křesťanství. Nebudu ji jmenovat, ale hned jak skončím, začnu přijímat tipy a sázky.

Jde o provokativní slova: "Preferuji církev otlučenou, raněnou a špinavou, protože vyšla do ulic, spíše než církev, která ochořela uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot. Nechci církev, která se uzavírá do spleti obsesí a procedur. Pokud v nás má něco vzbuzovat svatý neklid a burcovat naše svědomí, pak to, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy plynoucí z přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života. Doufám, že více než strach z pochybení námi pohne strach z uzavřenosti do struktur, které nám poskytují falešnou ochranu, do norem, které z nás činí nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám neustále opakuje: Vy jim dejte jíst!" 

proslov na generální synodě duchovních CČSH v Praze 3. 9. 2020

citace: apoštolská exhortace Evangelii gaudium papeže Františka