Na konci není konec

Vánoční svátky se v církvi uzavírají připomínkou Ježíšova křtu. V konci je obsažen začátek. Vánoce se slaví na konci občanského roku, ale zároveň na začátku roku liturgického. I pro nás ledacos končí, nebo už skončilo. Stejně tak ale něco nového začíná, i když to třeba hned nevidíme či nechápeme. 

Líbí se mi pravoslavná ikona zobrazující těhotnou Marii, Ježíšovu matku, v postoji modlitebnice. S rukama pozdviženýma k nebi děkuje za nový život, který jí roste pod srdcem. Navenek možná ještě není vidět nic. Ale uvnitř už se chystají zázraky!

Na konci každé životní etapy se obvykle ptáme, co bude dál, co nás čeká, co leží před námi. Jsme na cestě. Moudrost a krása vánočních svátků je završena trojí událostí tzv. Epifanie, neboli "Zjevení Páně". Oním zjevením se rozumí odkrytí Ježíšovy totožnosti Božího syna a Zachránce světa. Ježíšova totožnost se odhalila, když se mu poklonili Tři králové, když od Jana přijal křest v Jordánu a posléze při jeho prvním zázraku, proměny vody ve víno na svatbě v Káni Galilejské. 

Tři králové - mudrci či mágové z Východu - na konci své cesty pohlédli do tváře betlémského Dítěte. Ocitli se tak na počátku jeho cesty, která jej po letech přivedla ke křtu a později až na kříž a ke vzkříšení. Třebaže další osudy Tří králů jsou zahaleny pláštíkem legend, jedno je jisté.

Setkání s Ježíšem je natolik proměnilo, že se jim stalo počátkem nové naděje, nové radosti, nové důvěry, nové odvahy opravdově žít. Ponořili se do tajemství Ježíše Krista. Pro nás je takovým ponorem vědomě žitá účast na Ježíšově oběti a zmrtvýchvstání, účast, které se nám z milosti Boží dostalo ve svátosti křtu.

Připadáme si často, jako bychom se octili na konci svých sil. Někteří z nás v těchto dnech na konci sil skutečně jsou. Potřebujeme začít znovu. Zkusme to udělat po vzoru Tří králů! Poklekněme před Ježíšem a předejme mu náš dar. Nemusí to být zlato, kadidlo a myrha. Spíše mu předejme naši křehkou a nejistou existenci v tomto světě. Odevzdejme se mu do rukou, aby se na nás začalo uskutečňovat všecko, co On chce. Už ne, co chceme my, ale co On. Jan Křtitel říká s pokorou: "On musí růst, já však se menšit" (Jan 3, 30).

Požehnáním je dary dávat, ale i přijímat. Pro zdraví těla i duše je důležité, abychom každý den, do něhož se probudíme, přijali jako nezasloužený dar, jako důvod k vděčnosti, radosti a naději. Dar nám byl pouze propůjčen, a kdykoli nám zas může být odňat. Hodně se mluví o svobodě, čím vším je kvůli současným protiepidemickým opatřením omezena. Pravá svoboda však spočívá v umění nelpět na své představě o tom, jak by měl život vypadat a jakými cestami by se měl svět ubírat. 

Osvobozující je poznání, že jsme Bohem voláni, abychom svůj život prostě žili a těšili se z něj, ale zároveň na něm nelpěli a nepřivlastňovali si jej. Není to náš život, ale Boží život v nás! Když si to uvědomíme, stane se každý den svátkem, neboť vstoupíme do svatyně života a podobně jako Marie budeme s rukama pozdviženýma k nebi děkovat Bohu. Úplně za všechno.