Na úsvitu nového věku

Mrazivé ráno. Na silnici z Karlových Varů do Plzně leží uježděný sníh. Vycházející slunce vykouzlilo nádherné červánky. Mám pocit, že mířím vstříc úsvitu nového věku, tak mocně to kouzlo na mě působí. A vybavuju si verše z proroka Izajáše, dokonale osvětlující, jaký je Bůh: "Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající." 

Nový věk se zrodí v duši člověka, jestliže toto přijme. Bůh nás nestvořil proto, aby nás potrestal a zlomil za to, jak to tady vedeme. Na světě je tolik věcí, které nás lámou, každý někdy prožívá svoje osobní zlomy. Bůh je láska. Znovu spojuje, co bylo zlomené. Jeho Duch okysličuje slabě čadící svíčku našeho života, aby se opět rozhořela a vydávala světlo i teplo. 

Co všechno může člověka zlomit, zfouknout ho? Třeba když propadne dojmu, že je nepotřebný a zbytečný. Zasáhne ho ztráta smyslu. Když vám druzí dávají najevo, že se bez vás obejdou, že nejste k ničemu, nedívají se na vás, ale přes vás, jako byste tam ani nebyli. Kdežto Ježíš potřeboval Jana Křtitele, aby naplnil Boží spravedlnost. Nepřehlédl ho. Šel rovnou za ním. 

Jan se ale brání: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?" Není snadné uvěřit, jak důležití jsme. To zlomené v nás jako by se bránilo přijmout, že Boží cesta vede zrovna k nám. Jenže v čem se naplňuje spravedlnost? Nechat Boha kráčet jeho cestou. Vysvitlo slunce naděje. Z červánků jako bych slyšel hlas: "I ty jsi můj milovaný syn. Tohle ti chci dneska ráno říct."