Naděje pro čas beznaděje

Nedělí zasvěcenou Kristu Králi se dovršuje liturgický rok. Blíží se Advent. Aby něco mohlo začít, musí nejprve něco skončit. Také u mě se letos některé záležitosti uzavřely. Nejsem už farářem v Chebu. Nejsem už kandidátem na patriarchu husitské církve (zaplaťpánbůh!). Nejsem ani držitelem řidičského průkazu a učím se žít a pracovat jako tisíce jiných lidí, kteří nevlastní auto. Nejsem už vnitřně přesvědčený o tom, že musím sobě i ostatním dokazovat, jak jsem v kněžské službě - a vůbec v životě - úspěšný a výkonný. A přestože zůstávám v mnoha ohledech i nadále naivní, nejsem už ochotný předstírat, že na všechno mám po ruce odpovědi a návody.

Po zkušenostech s pandemií covidu už nejsem tak sebejistý a dovedu si přiznat, že občas nevidím cestu. Paradoxně ve chvílích znejistění a pochyb se přestávám zaobírat osobními problémy a v beznaději se otevírám naději, která není ze mne. A překvapeně zjišťuji, že cesta nezmizela! Je tu a já jsem zde také! Putuji, běžím, klopýtám, padám a vstávám. Cesta si mne trpělivě vede a prosí mne, ať jí nepřestávám důvěřovat. Z hlavy do srdce mi pomalu sestupuje poznání, že láskyplná důvěra v živoucí, pravdivou Cestu - v Ježíše, který prohlásil "Já jsem ta cesta" - působí v mém poněkud rozporném životě uzdravujícím a osvobozujícím způsobem.

Uzdravuje mi zrak, abych i v tomto absurdním a tragickém světě viděl Boží stopy. Uzdravuje mi sluch, abych uprostřed zmatků a sporů naší doby slyšel hlas volajícího na poušti: "Království Boží je blízko. Vaše vykoupení je blízko. Napřimte se, nebojte se!" Osvobozuje mě od zasahování do osudů druhých a od přesvědčování ostatních o "správnosti" mých názorů. Avšak pokud mě přizvete, abych vás (třeba i na krátkou chvíli) doprovázel na vaší cestě a stal se tak součástí vašeho příběhu, rád přijmu a neodepřu vám svou blízkost. Nabídnu prostor ke sdílení, naslouchání, rozhovoru a modlitbě.

Jsem tady pro vás. Ale už vím, že zde nemohu být jenom pro vás. Jsem tady hlavně proto, abych život, který mi Bůh darem svěřil, jako dar od Boha také vnímal, jemu jej odevzdal a nelpěl na klamu, že je mým vlastnictvím a mám právo řídit jej stylem "já chci". Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda bližního. A pro nás všechny, kdo nosíme jméno "křesťan", platí ještě něco dalšího: svoboda našeho rozhodování je nebezpečnou iluzí, jestliže s láskou a důvěrou jako svobodné děti Boží nehledáme Otcovu tvář. "Hospodine, tvář tvou hledám, svou tvář přede mnou neukrývej," volá autor 27. žalmu. Bůh ji před námi neskrývá. Odhalil ji ve tváři Ježíšově, prosvítající skrze tváře obrácených hříšníků, kteří se odvážili Ježíše následovat, neboť je zasáhla jeho "radikální milost" (říká teolog Richard Rohr).

Naopak my tváře skrýváme a když už je poodhalíme, pak naše jednání často svědčí o smutném faktu, že lidskou tvář jsme už dávno odložili, někde ztratili a zapomněli kde. Advent, čas očekávání a přípravy, vybízí ke znovunalezení sebe, k objevu tváře, a to zvláštní, typicky evangelijní cestou sebe-přesahu, sebe-zapomnění, odstupu od sobeckého "já chci" a obratu ke kristovskému "Já jsem". Neboť všichni jsme součástí něčeho mnohem většího a hlubšího, než si kdokoli z nás dovede představit! Jsme součástí příběhu samotného Boha, Pána nad životem i smrtí, Boha lásky, který se nám daroval a položil se jako dítě do betlémských jesliček, odkud putoval až na golgotský kříž. Tam si nás doslova vyryl do dlaní a nastavuje nám světlo své tváře. Čím delší jsou stíny, tím palčivěji nás přemáhá touha ponořit se do oceánu Světla a tiše mu povědět: "Miluju tě a děkuju ti, že sis mě zamiloval jako první."

Třebaže na nás často doléhá smutek, trápí nás lidská zloba a tísní starosti, není důvod, proč nemilovat a nenechat se milovat. Jen do toho!