Naděje pro zaslepené

Pomocí zraku přijímáme asi 80 % všech informací z vnějšího světa. Nevidomý člověk je tedy značně ochuzen. Zostří se mu však další smysly. A někdy se v něm rozvine i jakýsi "šestý smysl". Není proto náhodou, že už v nejstarších kulturách mezi slepci najdeme básníky, věštce, mudrce. Ztratili zrak, ale vidí, co ostatní nevnímají. U nás tomu bývá přesně naopak. Vidíme, ale často jsme slepí. 

Zaslepeného člověka poznáte docela bezpečně. Je si naprosto jistý, že vidí "správně". Ví, jak se věci mají. Jak by všecko mělo být. Takoví jsou někteří z farizejů, o nichž Ježíš říká: "Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu." Pro člověka, který se choval zaslepeně a uzná to, vždycky bude naděje. Pro člověka, který je přesvědčen o správnosti svého pohledu, a přitom nevidí vlastní slepotu, žádná naděje nezbývá. Zůstává v hříchu. Což v biblickém slova smyslu znamená minout se s životem. 

Uzdravení ze zaslepenosti se děje podivným způsobem. Ježíš smísí bláto se slinami a touto nechutnou směsí potře oči slepého muže. A nařídí mu, ať se jde umýt do rybníka. Pak teprve prohlédne. Bláto a sliny by se daly pochopit i jako symbolická charakteristika naší rozporuplné existence. Buďto si neuvědomujeme, že vězíme až po krk v bahně, anebo se úzkostně vyhýbáme čemukoli, co by nás mohlo zašpinit. A ve snaze uchovat si "čisté ručičky" pliveme jedovatou slinu na zablácené boty bližního svého. 

Pomazání blátem a slinami je přijetím pravdy o tom, jak to s námi je. Ale není to ještě celá pravda o nás. I když jsme zablácení a poplivaní, vidí nás Bůh už nyní v té podobě, do níž teprve časem dozrajeme cestou následování Krista. Co je příčinou naší slepoty, stává se paradoxně naší nadějí na prohlédnutí. Neseme si svoje bláto k prameni čisté vody. Ke zdroji božské lásky. A máme už více pochopení pro bližního, který je na tom úplně stejně jako my.