Nanebevzetí matky Země

Podél rozpálené železniční trati jdu k domovu sociálních služeb. Po zádech mi stéká pot. Při každém nádechu pocítím bolest, neboť včera jsem si doma narazil žebra ve snaze umýt střešní okno. Zpocená záda, zaprášené nohy v sandálech ani bolavý hrudní koš mi však nevadí, vděčně je přijímám, protože mi pomáhají uvědomovat si, že jsem tělo - a tělem jsem ve spojení se Zemí. A matka Země, jak věřím, je spojená s nebem, s Bohem Otcem, který ústy proroka vyhlašuje: "Nenaplňuji snad nebe i zemi?" (Jeremiáš 23, 24).

Před bohoslužbou ještě zamířím do zahrady, která slouží klientům domova. Je tam jedno místo, kam chodívám rád. Mariánská grotta, umělá jeskyňka se soškou Ježíšovy matky. Ženy, jež natolik důvěřovala Bohu, že se nebála říct mu své "ano". Předevčírem se slavilo Nanebevzetí Panny Marie. O důvod víc zastavit se u ní, pomodlit se a připomenout si něco úžasného - Bůh se stal člověkem tím, že na devět měsíců se ukryl v ženském těle. Poslouchal tlukot Mariina srdce, plaval v plodové vodě, přišel na svět skrze rodidla, nechal se zavinout do plenek a živit mateřským mlékem. Bůh, který stvořil vesmír a dal vzniknout všem bytostem, si přál, aby jeho výtvor - žena z masa a krve - mu byla matkou a on jejím synem.

Římsko-katolická nauka, že Marie byla "po dokončení pozemského putování s tělem i duší vzata do nebeské slávy", jak zní dogma vyhlášené papežem Piem XII. v roce 1950, vyvolává v ostatních církvích rozpaky, ne-li odmítání, neboť postrádá biblický základ. O Mariině "přenesení" (transitus) se zmiňují apokryfy a legendy. Prameny zdůrazňují, že pro ni sestoupil Ježíš, který její duši i tělo vyzdvihl do nebes. Působivě se to zobrazuje na pravoslavných ikonách. Prameny se ovšem rozcházejí v mínění, jestli k Nanebevzetí došlo před či po smrti matky Páně. Východní křesťané věří, že Marie zemřela a byla pohřbena. Bezprostředně poté ji Kristus vzkřísil a vynesl do nebe. Proto i Mariina hrobka, tradičně situovaná do maloasijského Efezu, je prázdná, stejně jako hrob jejího syna v Jeruzalémě.

Dívám se nyní na Mariinu sošku v umělé jeskyňce v zahradě pečovatelského domu. Za mnou sedí na lavičce stařenka a dívá se také. Snažím se, abych jí nezacláněl ve výhledu. Nad námi modré nebe, pod námi zelená tráva, před námi tmavá skalní sluj, v ní krásná drobná žena v modrobílých šatech. Marie v nitru Země. Mariino vzkříšené tělo uvnitř těla světa, který "sténá a pracuje k porodu" (Římanům 8, 22) a vyhlíží vykoupení a vzkříšení, své znovuzrození a sjednocení s Bohem. Pro Marii už kdysi dávno "přišla její hodina" (Zjevení Janovo 12, 2). Co když Mariina hodina předznamenává hodinu posvátného sňatku, kdy Země se spojí s nebem, kdy veškeré stvoření a celý vesmír bude "vzat do nebeské slávy", obdařen věčným životem a zahrnut do nekonečné Boží lásky? Co když je Marie, matka Božího syna, zosobněním, personifikací, matky Země, kterou Bůh zdvihá k sobě prostřednictvím člověka, jímž se sám stal - v Kristu, jenž "dvojí spojil vjedno" (Efezským 2, 14)? Spojil duši s tělem, Ducha s hmotou, nebe se Zemí, Boha s člověkem a člověka se vším živým na planetě Zemi, která je také živoucí bytostí, milovanou Boží dcerou a naší matkou. Vědec James Lovelock ji nazval "Gaia" a tvrdí, že právě křesťané by měli v Panně Marii rozpoznat její "vtělení".

Je to odvážná myšlenka, s církevní věroukou nesnadno skloubitelná a pro některé křesťany možná až pohoršivá, ale při pohledu na Marii, jak se modlí v "srdci hmoty" (výraz Teilharda de Chardin), ve mně roste důvěra v její vnitřní pravdivost. Lovelock píše: "V dávných dobách byla víra v živou Zemi a v živý kosmos jedno a totéž. Nebesa a Země si byly blízké a byly částí jednoho těla. Víra, že Země je živá bytost a je třeba ji vzývat, se dodnes udržela ve venkovských oblastech. V těchto místech svatyně zasvěcené Panně Marii, zdá se, znamenají víc a těší se větší oblibě než církev sama. Stojí téměř vždy mimo obec, vystavené dešti a slunci a obklopené květy a keři. Nemohu si pomoci, ale myslím si, že tito vesničané vzývají cosi víc než Ježíšovu matku. Nezbývá příliš času k akcím na záchranu tropických lesů, jejichž zničení hrozí dalekosáhlými následky pro Gaiu i pro lidi. Vesničtí lidé, ničící své vlastní lesy, jsou často křesťané vzývající Marii. Pokud by jejich srdce v ní poznala vtělení Gaii, mohli by dospět k vědomí, že obětí jejich činnosti je opravdu Matka lidstva a zdroj stálého života."

Blíží se večer, bohoslužba skončila už skoro před třemi hodinami, kávu jsem dopil a nápady už se vyčerpaly. Půjdu zas na vlak. Kelímek od kávy cestou vhodím do kontejneru na plasty. Básník Vít Janota sice upozorňuje, že "jen třídit odpad nestačí", to jistě ne, ale někde se začít musí. V Desateru se přikazuje: "Cti otce svého i matku svou." Křesťanskou úctu k Marii, matce Boží, už nesmíme oddělovat od úcty k matce Zemi, jejíž slzy jsou také slzičkami Panny Marie.

citace z Jamese Lovelocka: Gaia - živoucí planeta (Mladá fronta, Praha 1994)

foto: Jan Vávra (použito se svolením autora)