Raději odejít do pouště

17.11.2021

Je sváteční Den boje za svobodu a demokracii a duší mi proniká smutek a hořkost. Stali jsme se zvrácenou společností smrti kvůli sobecké bezohlednosti vůči nejzranitelnějším. Nejsme schopni pochopit, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda bližního. Hlavně že zůstanou (aspoň pro někoho) otevřené hospody a nákupní centra. Co na tom, že už se zas plní nemocnice? 32 000 mrtvých na covid? Češi se vyžívají ve slovní občanské válce na sociálních sítích a diskusních fórech. Tohle neskončí dobře a já nevím, co s tím.

Jak se uchránit před sešupem do totální beznaděje? Nevidím jinou možnost, než vědomě přijmout absurditu a tragiku situace, ve které se česká společnost nachází, a navzdory té tragice i absurditě neztratit lidskost a nechat se obdarovávat smyslem, který se nabízí v evangeliu. Ale i tak je to kurevsky těžké, když srdce strádá, venku je mlha a zima, brzy se stmívá a člověk si připadá nejvíce osamělý, když prodlévá mezi dalšími lidmi, zhroucenými do sebe a lhostejnými vůči všemu okolo. Samota autobusů a vlaků, samota nádraží a zastávek, samota procházek v tlejícím listí a studeném větru. To je neštěstí citlivých duší.

Sebezáchovné by bylo obrnit se cynismem a ignorancí, ale toho nejsem schopen. Už se opět zavírají pečovateláky a zakazují návštěvy. Je asi pouze otázkou času, než se utáhnou šrouby a vrátí se nouzový stav a lockdown, ale to přijde nejspíš až po Novém roce, až se Češi vyblbnou na vánočních trzích a vykoupí zboží v obchoďácích. Odkud vyvanul Duch, tam už se třpytí jen falešné pozlátko na povrchu, dohodnutý klam, předstírání tzv. normálu, který se ovšem nekoná. Trpí nejen duše, ale i tělo, jež nepřestává dychtit po hřejivém dotyku Života, co se nedá koupit, a už vůbec ne pomocí slevových kupónů a kreditních karet.

Souhlasím s filosofem Egonem Bondym, že jedinou smysluplnou aktivitou je modlitba. Odevzdat sebe i všechny ostatní, na nichž mi záleží, do rukou živého Boha, kterého jsme vyhnali ze světa a nevšimli si, že svět bez Něho ztrácí barvu i chuť a umírá. Ale Češi budou tancovat i na hrobech a ještě to zapijí pivem a rumem. A někteří si pak šlehnou pervitin, který je zřejmě méně nebezpečný než vakcíny proti covidu. Tohle je konec, znamení Soudu nad touto zemí a jejími nepoučitelnými obyvateli. Sešli jsme z Cesty a odrodili se vlastním duchovním kořenům. Zhasla nám svíčka, třebaže 17. listopadu jich na Národní třídě plápolají stovky.

Chtěl bych si zbalit batoh a odejít do pouště, a odtamtud vést džihád nikoli proti nevěřícím či jinověrcům, ale džihád proti sobě. Vyhlásit svatou válku onomu chorobnému klouzání po povrchu existence a nutkavé potřebě neustále před celým světem obhajovat, že neexistuje nic než ten povrch, a proto je nutné hned v zárodku udusit niternou touhu po hlubině, po opravdové Lásce, po osvobozující Pravdě. Chtěl bych v biblickém Stanu setkávání popíjet sladký čaj spolu s hříšníky, kteří podobně jako já v mnohém selhali, ale díky svým pádům pochopili, že nemá cenu ohýbat si realitu, aby vyhovovala našim přáním a představám o pohodlí a jistotě. Ačkoli sám Čech, lámu hůl nad českým národem, který si zacpal uši a odmítl vyslyšet hlas volajícího na poušti: "Přiblížilo se království Boží." Ale chceš-li vstoupit, musíš se obrátit a uvěřit v zázrak proměny!

Před sto dvaceti lety naši českou náturu výstižně popsal dekadentní básník Jiří Karásek ze Lvovic: "Odyssea české duše. Bludné cesty její, vysilující námaha dojíti ne moci, ale pravdy... Nad Biblí schýlena v osamělé chatě, seděla u plachého kahance a pokorně čekala na pokyn pravdy, na její zjevení. Z hlubin svých ji chtěla vyvážiti jako z tajemné studně." Tak bývávalo za dávných časů, kdy se usilovalo o něco víc než o pivo s rumem, o koblihy a knedlíky se zelím. A dnes? Básník pokračuje nelítostně: "Nihilismus, ano nihilismus jest jediná možná filosofie tohoho lidu. Nihilismus, jenž je morálkou otrokovou. A zatímco v krvi jiných národů víří pýcha, výbojnost, u této zdegenerované rasy jest jediný převládající pocit: zbabělost a naprostá nedůvěra ke všemu. A především k životu..."

(foto z filmu Timbuktu, 2014)