Naučit se jít tímto světem

Na konci 90. let jsem poprvé navštívil bohoslužby husitské církve v karlovarském kostele Petra a Pavla. Kdo se v tamním krásném chrámu posadí do lavice a zdvihne hlavu, spatří stropní malbu nebeského Jeruzaléma. Svatého města, o němž ve Zjevení sv. Jana čteme, že sestupuje z nebe od Boha. Je to úchvatná, nádherná vize buducnosti, ve kterou lze doufat a těšit se na ni. Často slýchávám, že "líp už bylo". Takže jsem opravdu vděčný za vizionářský pohled, že nejlíp teprve bude! 

Přítomnost je formovaná právě tím, jakou budoucnost vyhlížíme. Vidíme-li budoucnost bezútěšně, ani přítomnost nebude tepat životem a spíše bude připomínat pošmourný urnový háj. Doufáme-li však ve vítězství života, toužíme-li plně žít a nebojíme-li se dotknout živé tkáně světa, zjistíme, že pod povrchem všedních dnů už probublává život budoucího věku. Vždyť o nebeském Jeruzalémě se v knize Zjevení píše v přítomném čase - sestupuje teď! Z nebe na zemi! Do mého těla, do mého života! 

V jarních dnech sluneční paprsky prozařují zelené koruny stromů a vzduchem se šíří omamná vůně kvítí. Připadá mi, že každý strom a květina, každičký záblesk krásy, je předzvěstí budoucnosti, ze které se už dnes mohu radovat. V náznacích se již uskutečňuje něco z nadějeplné vize města z Janova Zjevení, v jehož středu roste "stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka, každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy". 

Věřím, že když milujete zemi, kterou Bůh stvořil, a jste vnímaví k její kráse, pociťujete léčivou moc života přicházejícího z budoucnosti. Zakoušíte ji v každém zeleném lístečku. V rozevřeném květu, který zvítězil nad prasklým betonem. V polibku a objetí. V hudbě a poezii. Ve chvíli, kdy večer pijete sklenku vína a po ránu čaj s medem. V modlitbě, která je více díkůvzdáním za to, co je, než prosbou za to, co není. V slzách a zúženém dechu, ve chvění, tichu i křiku, neboť to vše patří k životu a všeho se dotýká Kristova žehnající ruka. 

Když si zamilujete život přicházející z budoucnosti, tajemným způsobem se budete už nyní procházet po březích řeky živé vody, nořit do ní unavené nohy, hladit kůru stromů, kde zraje ovoce právě pro vás a léčivé listí se nabízí jako obklad na vaše rány, ať už na těle, na duši, nebo na srdci. Láska k životu nás učí jít tímto světem a vidět jej takový, jaký skutečně je - ve světle pravdy o naší budoucnosti. 

Mexický básník Octavio Paz to vyjádřil prorockými verši: "Je nám souzeno / opustit Zahradu: / před námi / je svět. / Milovat možná je naučit se / jít tímto světem.  / Naučit se být klidný / jako lípa a dub z ráje. / Naučit se dívat.  / Tvůj pohled je rozsévač. / Zasadil strom. / Mluvím, / protože kolébáš listím."

citace: Octavio Paz, Pták vteřiny (Československý spisovatel, Praha 1991)

foto: https://mexiconewsdaily.com/culture/how-mexicos-greatest-author-defined-a-country-from-afar/