Nedej zahynouti nám ni budoucím

Kdykoli na mě dolehnou úzkosti a tíseň, připomínám si verše Františka Halase: "Kůň bronzový kůň Václavův / se včera v noci třás / a kníže kopí potěžkal / Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál."

Člověk se dokáže obejít bez mnoha věcí, ale neobejde se bez naděje. Pravou naději však nelze opřít o iluze vylhaných jistot či slepou poslušnost vůči autoritám, nýbrž jen o jedno - pravdu, která osvobozuje. V křesťanském pojetí není pravda totožná s ideou, ale s osobou, s trpícím Kristem, statečně a obětavě nesoucím na svých ramenou kříž celého světa s jeho drtivou tíží. Proto se mi chorál svatováclavský spojuje s chorálem husitským: "Kristus vám za škody stojí / stokrát víc slibuje / pakli kdo proň život složí / věčný míti bude."

Prosba "Nedej zahynouti" může působit jako jedna z náboženských iluzí. Všichni přece umřeme, i ti, co přijdou po nás (pokud nějací přijdou - uvolíme se dát jim život?). Pro potřeby 21. století bychom tu prosbu možná rádi přeformulovali: "Dej nám zahynouti bezbolestně, rychle a ve spánku." Nevím, jak by sv. Václav odpověděl. Potěžkal by kopí a zasadil nám ránu z milosti, anebo na svém bronzovém koni by se hrůzou otřásl, kam to jeho "české plémě" dopracovalo?

Odmítám ale uvěřit, že jsme se dopracovali ke smutnému konci. Snad se spíše už začínáme propracovávat k naději, která obstojí v této nejisté a nebezpečné době. Nikoli k falešným nadějím, iluzorním útěchám a slibům, že bude líp, aniž bychom sami pro to něco udělali. Cesta je otevřená, ale úzká a strmá. V jejích zákrutách a ve výmolech budeme cedit krev, pot a slzy, padat a zvedat se, zápasit o smysluplné uchopení toho, co prožíváme.

Jak si udržet naději a radost, když přicházejí bolesti a starosti? Existuje způsob, který stojí za pokus. Vstoupit do velikonočního příběhu. V něm spolu souvisejí kříž a vzkříšení, smrt a život, ponížení a oslavení, utrpení a vykoupení. Třebaže si to zatím neuvědomujeme, je to příběh každého z nás. Všichni jím procházíme. Proto je na čase VSTOUPIT DO NĚJ VĚDOMĚ A PŘIJMOUT JEJ ZA SVŮJ.

Přijetím velikonočního příběhu se v nás probudí odvaha k celistvému životu, v němž se integruje "pravá i levá strana existence", dobré i zlé, světlo i stíny. Poneseme svůj kříž ve stopách Krista, který nese nás všechny, protože tebe i mě si Bůh "vyryl do dlaní", jak stojí psáno v Písmu svatém (Izajáš 49, 16). Taková je cesta následování. Na žádnou jinou nás evangelium nezve! Při putování se naučíme vděčnosti za dary života, za slzy i za úsměvy. Osvojíme si důvěru a nadhled, neboť Boží láska zvítězí i v našich ustrašených a neklidných srdcích.

Odpovědí na prosbu "nedej zahynouti" nejsou prázdná slova, nýbrž uvědomění si, co všechno v nás musí "zahynout", čeho se vzdát a co opustit, aby to nepřekáželo plnému přijetí reality a sjednocení všech protikladů v protínajících se břevnech kříže. V posvátném Středu, kde náš příběh bude pokračovat věčně. Proč se znepokojovat starostmi o život a strachem ze smrti? Náš příběh nemá dobrý konec, jelikož nemá ŽÁDNÝ konec!

Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je víc než pokrm a tělo víc než oděv. Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? (Lukášovo evangelium 12, 22-26)