Nenávidím a miluji

"Stará tradice říká, že člověk, který miluje Boha, se může stát světcem během dvaceti let, ale pokud Boha nenávidí, může to dokázat za dva roky." Tohle napsal americký literát Robert Bly v Knížce o lidském stínu. 

Římský básník Ovidius je autorem slavného verše: odi et amo ("nenávidím a miluji"). Naplno zatím nedokážeme ani jedno ani druhé. Opravdová láska k Bohu se v srdci rozhoří až poté, co si projdeme "jákobovským" zápasem s Bohem. Až se naučíme důvěřovat životu a přijmeme všechno, co život přináší.

Jenže my se bojíme svést zápas, protože právem cítíme, že v něm jde o všechno. Děsí nás, že při souboji se zdvihnou stavidla nenávisti a budeme konfrontováni s vztekem, s pudovostí a živočišností, s krví a prachem, s naší vytěsněnou temnou stranou, se stínem a jeho energií, nad níž nemáme kontrolu.

Ale jak doopravdy milovat, čistě a nepodmíněně, jestliže nepřijmeme nenávist jako odvrácenou stranu lásky, v níž je přece také jistý druh čistoty? Nesvědčí prožitek nenávisti o tom, že duchovní boj, který probíhá v mém hlubinném středu, je ryzí a upřímný? Složit zbraně a nastolit mír - Kristův mír v srdci člověka - se povede až po odvážném zkřížení zbraní, po nepředstíraném zápasu s temným rytířem v sobě.

My se mu však vyhýbáme, protože chceme být hodní - tak jsme byli vychováni. Hodné dítě nesmí nenávidět, nesmí se hněvat, nesmí brečet, no fuj! V úporné snaze vyhnout se nenávisti jsme se dokonale obrnili proti lásce. Jsme neslaní a nemastní, ani horcí ani studení. Nejsme zlí, ale nikdy nebudeme ani dobří. Neprožijeme tajemství hříchu jako "šťastné viny", která nás přivede k poznání Boží lásky, k přijetí odpuštění a smíření. Neprojdeme si peklem, ani nezaklepeme na nebeskou bránu. Vážně tohle chceme?!

Kašlu na to, nejsem "slušňák" s nažehlenými puky, ulízanou pěšinkou a košilí zapnutou ke krku! V žilách mi proudí krev, a ne voda! Pod žebry mám srdce a v něm třináctou komnatu, kde mi Kristus nepodává láhev s mlíčkem, ale kalich své krve! Svatá krev posvětí moje tělo a požehná mým zápasům, pádům i selháním, pokud seberu odvahu do nich jít, nechat se zranit i obvázat, nezoufat nad prohrou a nezáviset na úspěchu!

Ksakru, bouchly saze, polykám svůj stín a zalykám se jím, točí se mi hlava a brní ruce, ale je mi dobře, jako už mi dlouho nebylo - a hlavně poznávám, že jsem čistý!!

Tak jo, půjdu se trochu zklidnit do kaple a pak se nadýchat čerstvého vzduchu venku. Všechny své anděly a čerty si vezmu s sebou, protože ke mně patří. Pochopil jsem, že i když je někdy fakt nesnáším, mám je vlastně rád. A že sebe samého můžu mít rád úplně se vším. S hlavou i srdcem, světlem i stínem, myšlenkou i masem.

Proč mi dřív nikdo neřekl, že je v pořádku mít ducha i koule zároveň a že mužská cesta k Plnosti bytí nutně zahrnuje úctu k tomu, co je nahoře i dole? Vždyť na té posvátné Cestě se obojí spojuje a protíná jako ramena kříže!