Nepřátelské živly?

Na Sicílii jsem si vzal knížku Živly od Josefa Kroutvora. Přibližuje učení starořeckého filosofa Empedokla o čtyřech základních živlech, z nichž je složen svět: vzduchu a zemi, ohni a vodě. Empedoklův život se uzavřel skokem do Etny, na kterou jsme se s přáteli chystali podniknout výstup. Krátce před naším příletem však Etna začala opět soptit. Přírodní živly se zase jednou projevily ve své nespoutané síle.
Empedoklovu filosofii, dochovanou v pouhých zlomcích, můžeme číst i psychologicky: svár přírodních živlů se podobá sváru protichůdných hnutí v lidské duši. Vnější a vnitřní svět si odpovídají. Vybavuje se mi v této souvislosti verš ze žalmu 42: "Propast k propasti volá."
Ze sopky se uvolňuje obrovská energie. Výrony lávy, plynů a popela mohou způsobit až katastrofické škody, ale sopečný popel zároveň zúrodňuje půdu. Láva ničí, co jí přijde do cesty, ale lávové kameny poskytují nejen stavební materiál. V tradičních naukách mají ochrannou moc a blahodárný vliv na vitalitu. Prohlubují spojení člověka s přírodou a zemí, z jejíž látky byl utvořen. Živly se vzpírají škatulkám "dobra" a "zla". Obojí se v nich mísí. S lidskou duší je to stejné. Také je složená ze živlů.
V temných zákoutích podvědomí, kde bublají emoce, touhy, potlačené potřeby a zapomenuté sny, roste tlak, jenž hrozí výbuchem podobným sopečné erupci. S vytěsněnými stránkami lidské duše umně pracují všelijací ideologové a vůdcové, kteří jim dávají průchod ve válkách a násilí ve jménu "vyššího dobra". Jím se dá obhájit a posvětit prakticky cokoli, ať už křížová tažení, džihád nebo ruská agrese na Ukrajině.
Lidé, kteří živelnou část své vlastní duše nepoznali a nepřijali, se ochotně nechávají hnát na bodáky, neboť se jim dostalo příležitosti uvolnit přetlak, vybít si frustraci. Nadto ještě získají pocit, že slouží nějakému "svatému" poslání, takže je nemusí trápit svědomí.
Empedoklés věřil, že svár živlů překoná láska, která je harmonicky uspořádá. K tomu je však nezbytné živly si zamilovat a přestat je vnímat jako nepřátelské. Odkud vede stezka od starořeckého filosofa k Ježíšovi. Boží syn o lásce k nepřátelům nejen mluvil, ale sám ji především žil, uskutečňoval. Proto se nebál přijmout za učedníky celníka Matouše, zélótu (dnes bychom řekli teroristu) Šimona i fanatika Pavla, pronásledovatele prvních křesťanů. Nabídl jim lásku, s jejíž pomocí objali a usmířili živelnost svých duší a s "nepřátelskou" energií živlů se spřátelili.
Na to všecko jsem myslel, když jsem pod Etnou sbíral úlomky lávových kamenů a díval se na sloupy dýmu nad vulkánem. Knížku Josefa Kroutvora jsem dočetl až při zpátečním letu. Ukládám si do srdce její poslední slova: "Láska je šifra existence, lásku je třeba poznávat a hledat. Bytí vane vesmírem, zní jako hudba, bytí je nehmotné, zázračné. Bytí je víc než živelná síla, je to duch, je to láska."