Nepřátelům v nás

Bylo by třeba žít, abyste byli, / ale nebudete, protože nežijete, / a nežijete, protože nemilujete, / protože nemilujete ani sebe, natož bližního. (Vladimír Holan, Nepřátelům) 

Ježíš stoluje s učedníky při Poslední večeři. Na chlebu a kalichu s vínem ukazuje, co se stane s jeho tělem a krví na kříži - tělo obětuje a krev prolije. O letošních Velikonocích se lámou těla a prolévá krev na Ukrajině. Váha kříže těžce dopadá na trpící, zraněné, umírající, na vojáky, civilisty i uprchlíky. V dnešní době "vymknuté z kloubů" i nám hrozí podlehnutí mylnému dojmu, že kříž je pouze tragédií - krutou, nespravedlivou, zlou a neúnosnou. Prostě s křížem je kříž... Proč Ježíš procházel temnotou, která mu v Pašijovém týdnu dělala společnost? Autor žalmu 88 předpověděl: "Přátele i známé jsi ode mě odehnal, mým společníkem je temnota!"

Křížovou cestou kráčel z lásky, které zůstal věrný navzdory tomu, že jej dovedla až na popraviště za branami Jeruzaléma. Byl vyvýšen na kříž jako vítěz, neboť se pro tuto cestu rozhodl a přijal ji za svou. Láska ho motivuje i posiluje. Ryzí láska se vždycky naplňuje sebe-darováním, obětí pro druhé, jinak to není láska, ale jenom prázdné slovo bez obsahu. "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele" (Jan 15, 13). Nahlédneme-li Kristův kříž jako svobodné rozhodnutí milovat až do konce, lépe přijmeme i svůj životní kříž. Pochopíme, že je svatý, neboť skrze něj následujeme ukřižovaného Krista. Vzkříšení, jímž velikonoční svátky vrcholí, potvrzuje, že v lásce se odkrývá pravda, jež vítězí a osvobozuje.

Na Velký pátek se zatmělo slunce. Bůh Otec truchlí pro milovaného Syna - trpí a umírá spolu s ním. Proto se lidová zbožnost upínala k Božím mukám, před nimiž se klekalo v polích s kloboukem uctivě smeknutým, proto se chodilo rozjímat k Božímu hrobu, kde upracované babičky v černých šátcích oplakávaly Krista Pána. V evangeliích se vypráví o Bohu, jenž se nechal ukřižovat, neboť vzal na sebe lidskou bolest, zoufalství a žal. Víra v Boha, milujícího člověka až do krajnosti, přináší pravou radost, kterou nám nikdo nevezme. Bůh je věrný lásce. Ale co my? Je pro nás láska natolik důležitá, že za ni svým životem ručíme? Jsme ochotni se pro ni obětovat?

Jak je to s námi? Kam se poděla radost, věrnost a láska? Naše "nesvatá trojice" se skládá ze strachu, úzkosti a starostí. Kvůli nim zapomínáme žít. To si přiznejme a nebojme se. Velikonoční poselství o vzkříšení z mrtvých se nám pak vyjeví v nečekaně ostrém světle. Byli jsme stvořeni pro život, ale bez lásky vysycháme a umíráme ještě dřív, než padneme do hrobu. Kde nic není, tam už ani smrt nebere.

O Veliké noci oslavíme znovustvoření, nejenom naše osobní, ale celého kosmu. Na úsvitu třetího dne opět vzejde slunce. Pozdvihneme kalich spásy a než se napijeme hlubokými doušky, poděkujeme vtělené Lásce, jež se radikálně sklonila k synům Adamovým a dcerám Eviným a nesla do důsledku jejich úděl. Znovuobjevíme smysl dějin, které mají počátek i cíl, body alfa i omega. Latinský výraz pro znovustvoření zní povědomě: rekreace. O velikonočních svátcích dostáváme pozvání na REKREACI - k tajemnému zasvěcení, bytostnému obnovení, při němž budeme stvořeni znovu, zrekreováni. Bůh zemřel smrtí člověka. Člověk ožívá vzkříšením Boha. Takové skandální poselství! Bláznovská zvěst! Svátky požehnané provokace! 

Na sklonku 40. let minulého století vznikla báseň, ve které je všechno. Napsal ji Vladimír Holan. Adresoval ji "nepřátelům" - a podle evangelia je naší povinností nepřátele milovat. Ježíš na kříži odpustil i svým katům, protože nevěděli, co činí. Nepřítele si nosíme v sobě. Jsme sami sobě největšími nepřáteli. Musíme si je zamilovat a odpustit jim, abychom začali doopravdy žít. Mezi láskou k sobě, k bližním a k nepřátelům není rozdílu. Kdo takto nerozdílně miluje, žije. Kdo plně žije, vidí ve všem dar - a příležitost darovat se. 

S bázní a chvěním si osvojuje poslání "pastýře Bytí", vnímá krásu i rány stvoření a přijímá obojí. Krásu obdivuje a rány ošetřuje. Zpívá si a pláče. Sdílí bolesti i radosti světa, neboť je nesen Dobrým Pastýřem, jenž se obětoval a byl vzkříšen. Otevírá se paschálnímu příběhu a vstupuje do něj podobně, jako se vchází do rodného domu. Nechává se jím proměnit ve "velikonočního člověka", nesoucího s láskou svůj kříž a putujícího s důvěrou k pramenům Bytí: "Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu" (Lukáš 22, 30).