Nesnesitelná lehkost monologu

Člověk je bytost hledající ukotvení. V křesťanské ikonografii se naděje znázorňuje právě jako kotva. Vyhodíte kotvu z lodi a doufáte, že dosáhne dna a umožní vám bezpečně přistát. Než loď zakotví v přístavu, musí však plout po širém moři. Tam nepomůže kotva, ale kompas. Ukazuje směr k místu, kde zas budete moci spustit kotvu. I v tom spočívá naděje - doufáte, že naleznete cestu k cíli. Naším problémem je, že často nevíme, kdy použít kotvu a kdy kompas. Chceme zakotvit v otevřeném prostoru, kde vane vítr a vzdouvají se vlny, a sledujeme kompas v situaci, kdy se příď naší lodi už zarývá do písku na břehu. 

Tímto obrazem se snažím vyjádřit, jak je to s naším smýšlením. Rádi bychom se ukotvili v názorech a postojích, na nichž založíme svou identitu v proměnlivém současném světě. Ale co jiného než ideologické konstrukty naší mysli by mělo být z principu vystaveno neustálému zpochybňování a přehodnocování na cestě vnitřního vývoje, k němuž patří i nepohodlí a nebezpečí? Je nutné snést i riziko, že naše dosavadní přesvědčení neobstojí tváří v tvář novým výzvám, k nimž nás přitahuje střelka kompasu. Máme na výběr - uhnout nebo je přijmout, proplout jimi na cestě k plnému přijetí daru života, který je mnohovrstevnatý, takže jej nikdy neobsáhne omezený pohled jednotlivce či skupiny. Proto je nesmírně důležité naučit se vést dialog a "pustit si k tělu" i jiné pohledy, nevystačit si s monologem, jímž nedokonale popisujeme zredukovanou, pro nás pochopitelnou a přijatelnou verzi reality. 

Vyjít z komfortní zóny pochopitelně není snadné. Vždycky bude jednodušší zabarikádovat se v "pevnostní mentalitě", ujišťovat sebe sama i druhé o pravdivosti a nadřazenosti svého pohledu na svět. Je to stará osvědčená metoda, jenže chybná. Ve světě rozděleném na ideové pevnůstky se přece nedá opravdově žít - jen přežívat, pomalu zahnívat a předstírat, že uvnitř hradeb je vše v pořádku, zatímco venku panuje chaos, před nímž si bráním svůj malý "normální" svět. Ve skutečnosti ale proti sobě na barikádách nikdy nebudou stát andělé a démoni, nýbrž lidé, kteří by spolu měli mluvit a naslouchat si. Protože jinak se nikdy nesmíří se svou démonickou stránkou, ani nerozvinou svůj andělský potenciál. Dialog je v nejlepším zájmu každého z nás! 

Ale jak spolu mluvit, aniž bychom pouze do omrzení opakovali své monology? Pokud si v rozhovoru nechceme vzájemně otloukat o hlavu své "pravdy", musíme nejprve akceptovat druhého nikoli jako soupeře, nýbrž jako partnera - člověka, jež potřebuje k životu přesně to samé, co i já potřebuji. Sejdeme se na neutrální půdě, kam jsou zváni všichni bez rozdílu (a zde vidím význam církví pro naši dobu!) a dříve, než spolu začneme mluvit, pokusíme se společně mlčet. Hledat v tichu, co leží za slovy. Vnímat fyzickou přítomnost druhého, jenž dýchá, tepe mu srdce, závisí na slunci, vzduchu a vodě stejně jako já a kterýkoli jiný Boží tvor. Novinář a disident Martin M. Šimečka vychází z premisy "jsme jako oni" a navrhuje "dohodnout se na tom, že jsme všichni pokrytci", neboť u každého existují rozpory mezi tím, co si myslí, co říká a co dělá. Právě toto bychom si mohli společně mlčky uvědomit a pak teprve pokračovat v dialogu, který vzejde z ticha, v němž jsme už sdíleli to nejpodstatnější...

foto: Kryštof Bujna

citace: Kirill Ščeblykin - Filip Zajíček: Jsme jako oni. Rozhovor s Martinem M. Šimečkou o liberálech, pokrytcích a fašistech (Paseka, Praha-Litomyšl 2019)