Než bude všechno rozmetáno

Neměl bych se stydět, když zamyšlení na apokalyptické téma píšu v teple ve své pracovně, po dobré večeři, se sklenkou červeného na stole a příjemnou hudbou jako zvukovou kulisou? "Všechno bude rozmetáno!" hřímá Ježíš. Tak jo, povzdechnu si, a dolévám do sklenky, co ještě zbylo v lahvi sladkého řeckého vína. Nepochybně bych na apokalyptickou notu zahrál poněkud hodnověrněji, kdybych se postil nejméně čtyřicet dní, aby mi vylezla žebra, pak se navlékl do hadrů a postavil se na bedničku na náměstí. Jenže mým úmyslem vůbec není barvitě popisovat armageddon na konci věků, to přenechávám hollywoodským režisérům katastrofických filmů.

Chci napsat něco málo o tom, co předchází "rozmetání všeho". Bude vlastně co rozmetávat? Zůstane po nás aspoň něco, do čeho se jednou budou moci opřít prudké vichry Soudného dne? Chrám v Jeruzalémě, o němž Ježíš prohlásil, že z něj nezůstane kámen na kameni, skutečně za pár desítek let rozmetali římští vojáci. Jenže než se tak stalo, po staletí byl místem, kam lidé putovali zdaleka, modlili se tam, obdivovali krásnou architekturu, obnovovali pouto s Bohem i svou komunitou. Přece i Ježíš navštěvoval chrám, neboť šlo o dům jeho nebeského Otce. Vyučoval tam, setkával se s učedníky i protivníky. Chrám splnil svou dějinnou úlohu. I když byl nakonec rozmetán, rozhodně se nedá říct, že jej postavili zbytečně, že to byly vyhozené peníze, asi jako za předraženou hokejovou halu.

Chrám našeho těla také jednou bude rozmetán. Pozemský život dříve či později skončí. Svobodně odevzdat, pustit z rukou, co je z povahy věci beztak pomíjivé a prchavé, dokážu ale jenom za předpokladu, že se života chopím, vezmu jej do rukou, nebudu se bát naplno jej prožít. Jedině co přijmu, toho se pak také mohu ve správný čas vzdát beze strachu, lítosti či vzteku, ale zato s vděčností a vědomím, že v chrámu těla jsem nebydlel zbůhdarma a do stanu pozemské existence nechodil jenom na krátké a zřídkavé návštěvy, během nichž mě život sotva stačil "štrejchnout", natož zasáhnout vší silou, proměnit, dovést k dotyku a kontaktu s živou tkání světa. 

Ale opravdu bude rozmetáno úplně všechno? Vraťme se k Ježíšovým slovům a čtěme je pozorně: "Z toho, co VIDÍTE, nezůstane kámen na kameni." Viditelný chrám lehl popelem, ale neviditelná pouta, vzájemná provázanost, vztahy, jež se v chrámu kdysi upevňovaly, z popela vstanou. A vstanou už zítra po ránu, pokud se probudíme do nového dne. Viditelné a hmatatelné tělo taktéž lehne popelem, ale příběh, jenž jsme v něm prožili, zkušenosti a poznání, jichž jsme se v těle dobrali, pokračují v neviditelné Říši za vesmírem, ve sféře věčného Tajemství, do něhož jsme zváni a které si nás přitahuje.