Nezamýšlené důsledky

Také se vám to asi přihodilo - abyste mohli jednomu člověku pomoci, museli jste druhému ublížit. Co je dobré pro jednoho, není dobré pro druhého. Neexistují rozhodnutí, která by neměla důsledky. Jenže my nevíme jaké. Copak si můžeme být jistí, že svými rozhodnutími opravdu pomáháme či naopak ubližujeme? Možná že někdy škodíme právě ve snaze pomáhat, a jindy zas nezamýšleně uděláme něco, co paradoxně přinese požehnání. 

Platí to nejen o našich rozhodnutích ve vztahu k ostatním, ale i rozhodnutích, která činí druzí lidé ve vztahu k nám. Špatná rozhodnutí jsou lepší než žádná. Protože i ze špatných rozhodnutí může Božím řízením vzejít dobro, kdežto z nerozhodnosti a strachu udělat chybu nic dobrého nevzejde. Podstatné je, že kauzální řetězec příčin a následků, který se odvíjí od našich rozhodnutí (vždyť i naše rozhodování už je součástí onoho řetězce!) drží ve svých rukách Bůh, pro něhož "není nic nemožného" (Lukáš 18, 27). 

Do zdánlivé osudovosti se prolamuje milost, a co jiného je milost než všeproměňující láska Boží? Nový zákon učí: "Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost" (Římanům 5, 20). Není to pochopitelně výzva dělat chyby záměrně, ubližovat ve víře, že prokazujeme dobrodiní. Ale je to naděje, že rány, které jsme rozdali a zároveň sami utržili, tajemně souvisejí s Kristovými ranami, jimiž jsme podle biblických proroctví uzdraveni. 

Nikdo nedohlédne do všech konců. Proto se dnes ráno modlím slovy písně: "Bože, odpusť marnotratnému. Dovol mi začít znovu. Nyní nacházím svou cestu." Cestu chybujícího, cestu zraňujícího i zraňovaného, cestu omilostněného hříšníka a poutníka labyrintem světa do ráje Kristova srdce.

citace z písně: Manchester Orchestra, The Way (2023)