O laciném a drahém odpuštění

Odpuštění je přímou cestou, jak se podílet na životě samotného Boha, neboť on je odpouštějící láskou, která nezná hranic. Neodpouští pouze "sedmkrát a dost". To by nestačilo ani na jediný den, vždyť kolikrát denně zhřešíme a sejdeme z cesty, ať už v myšlení, ve slovech, či ve skutcích? Naštěstí pro nás Bůh si nevede evidenci, kolikrát už nám odpustil a kolik procent ještě zbývá z volné kapacity božského úložiště odpuštění. 

Následovat Krista není snadná cesta. Protože odpouštět není snadné. Jenomže kdo neodpouští, nejedná v Kristově jménu. Bohužel nemáme vždycky jasno v tom, co a komu odpouštět. Považujeme se za lidi tolerantní a velkodušné. Vždyť promíjíme tolik! Jenže to je laciné odpuštění, které jde proti duchu evangelia. Z pohodlnosti, nezájmu či strachu promíjíme a tolerujeme nespravedlnost a zlo, které se děje ostatním, s argumentem, že přece nesmíme soudit a nepřísluší nám "plést se do cizích věcí". 

Oslovuje mě taoistická nauka o nezasahování, nevměšování se. V křesťanském smyslu si ji vykládám jako schopnost dopřát druhým jejich cestu, respektovat jejich svobodu, nenutit jim, čemu sám věřím, dát jim prostor, aby hledali pravdu bez mých "zaručených návodů", jak správně myslet a žít. Ježíš také nikoho nenutil, aby šel za ním. Ale také netoleroval démony, nebál se kritizovat farizeje, neradil nečinně přihlížet k bezpráví, bídě a utrpení. Vybízí, abych odpouštěl, čím se druhý člověk proviňuje vůči mně, nikoli abych promíjel, čím ubližuje ostatním. 

Drahé odpuštění, to pravé odpuštění podle evangelia, směřuje k odložení, k zapomenutí. Už si nebudu připomínat, čím se druzí na mě "podepsali" a nebudu jejich prohřešky vést jako dluh, který mi musí splatit. Svou ztrátu, své zklamání i vnitřní zranění po kapkách rozpustím v oceánu Kristovy lásky, která pro mě trpěla na kříži a obětovala se, abych já neustrnul v roli oběti a nezapouzdřil své srdce v ublíženosti, ukřivděnosti a zahořklosti.

Je to drahé, protože mě to stojí mnoho úsilí, abych pochopil, proč to vlastně dělám. A dělám to nejen pro druhé (věřím, že odpuštění proměňuje duchovní atmosféru světa), ale i pro sebe, abych se neprohřešil proti své duši a nedopustil, aby se ze mě stala smutná karikatura člověka, jenž je už preventivně "před-nasraný", neschopný vidět kolem sebe dobro a krásu, obrněný proti lásce, jejíž základní charakteristikou je, že "neudělá bližnímu nic zlého" (Římanům 13, 10).

Petr přistoupil k Ježíšovi a řekl mu: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát." (Matouš 18, 21-22)