Obdarováni milostí za milostí

Na Silvestra začalo sněžit a s příchodem ledna to venku zas vypadá jako v zimě. Šel jsem na procházku do lesního údolí, k potůčku, ve kterém jsem se jako děcko brouzdal, párkrát se i vykoupal v tůni, kde byla aspoň trošku hloubka. Tůň už není k nalezení, ale potůček ano. Zurčí mrazu navzdory. Je to zpěv naděje. Hodně věcí je v nepořádku, v nás i kolem nás, ale zurčící potůček potěšuje srdce. Nic není beznadějné. Nejsme ztraceni. Ani ve světě, kde se válčí na východní i západní polokouli. Kde nevíme, co přinese zítřek, ani jak dlouho tady ještě budeme.

Všiml jsem si, že v potůčku se drží na hladině několik zelených lístečků. Vytvářely kontrast ke sněhové přikrývce všude okolo. Někdo by možná řekl, že ty lístečky jsou vzpomínkou na minulé léto. Já bych řekl, že jsou znamením blízkosti nového léta. Milostivého léta. V minulém roce jsem toho nemálo zanedbal, podcenil, chyboval jsem. Pochopil jsem však jedno: radost a krása jsou podmínkou přežití.

Je radostné a krásné toužit po životě, jež voní zemí a nad nímž se klenou nebesa. Je radostné a krásné věřit v Boha, jenž zemi stvořil, nebe nám otvírá a pronáší ústy proroka: "Přijdou s pláčem a s prosbami o smilování, já je povedu. Dovedu je k potokům, jež mají vodu, cestou přímou, na níž neklopýtnou." Ve sněhem zapadané sudetské krajině jsem byl k takovému potoku doveden. K radosti a kráse. K naději, že opět nastane léto Hospodinovy milosti. 

Co jiného je milost než činná láska - Boží láska v akci? Láska, které se můžeme z plných plic nadechnout, když si připadáme v koncích? Milost se spojila se zemí v těle Ježíše Krista. Hlasem podobným zurčícímu potůčku o ní zpívá evangelista Jan: "Byli jsme obdarováni my všichni milostí za milostí." Takže nejen problém za problémem, zklamání za zklamáním, chyba za chybou, hřích za hříchem. Tím vším jsme taky "obdarováni", to je jisté. Ale nade vším je milost, jako je nebe nad zemí. A nikoli "jednorázová dávka" milosti, ale nevysychající proud, divoká bystřina, milost za milostí!