Obejmout svůj stín
Vyprávění o Jákobově nočním zápasu, zapsané v První knize Mojžíšově, ke mně promlouvá s neobyčejnou intenzitou. Scéna se odehrává před setkáním Jákoba s bratrem Ezauem, kterého kdysi úskokem připravil o otcovské požehnání a právo prvorozeného. Není divu, že Jákob se děsí, jak asi dopadne schůzka s podvedeným bratrem, jenž má všechny důvody ho nenávidět a mstít se mu. Dávná minulost náhle nebezpečně sahá nejen po něm samotném, ale především po jeho blízkých. Jákob žije v jiné době a jiných poměrech. Jako orientální šejk má dvě manželky a dvě služky, s nimiž zplodil jedenáct synů. Teď se o ně bojí, chce je ochránit. Převádí je všechny přes potok Jabok (řeku Zarká v dnešním Jordánsku), aby je od Ezauova klanu oddělovala vodní překážka.
Padá tma a Jákob zůstává sám na břehu, dohnán vlastní minulostí a sevřen strachem z budoucnosti. Je konfrontován s tím, co způsobil a k jakým možným důsledkům ho vede dosavadní cesta životem. Ze stínu vystupuje cosi neznámého, s čím se Jákob musí "poprat". S čím nebo kým ale bojuje? Tradice říká, že s Bohem, nebo s andělem, který Boha zastupuje. Souboj s Bohem - jenž je Pravda a Život - vlastně není ničím jiným než bitvou o přijetí pravdy o životě, o nahlédnutí a přijetí skutečnosti, jak se věci mají. Biblický patriarcha Jákob zápasí s pravdou o sobě, vyrovnává se s životem, jaký vedl a jaký jej přivedl na toto místo, k tomuto okamžiku, v němž je naděje, že něco podstatného se může změnit.
A taky se mění. Souboj vyústí v nečekané objetí, soupeři jsou v sobě navzájem zaklesnutí, ani jeden není vítězem, není zde ani poražených. Ze souboje s pravdou o sobě, ze zápasu o přijetí života i s jeho temnou stranou, nelze vyjít nepoznamenán a nezraněn. Neznámý tajemný soupeř vykloubí Jákobovi kyčel. Snad se mýlím, ale připadá mi to velmi symbolické. Kyčel se nachází blízko středu lidského těla, na dosah klína. Právě do otcova klína vkládali synové ruku, když jim otec žehnal. O toto požehnání Jákob obral svého bratra. Nyní je poraněno místo, odkud budou čerpat požehnaní jeho vlastní potomci. Jedná se o posvátné zranění, které se Jákobovi a jeho synům stane zdrojem nové síly, vitality, požehnání, kontaktu s hlubinou života.
S čím Jákob zápasil, nakonec dokáže obejmout, usmířit se. Za cenu bolestivého zranění se probojuje k přijetí pravdy. Co bylo dříve u něho neuvědomělé, skryté ve stínu, vytěsněné a popřené, nyní už je integrované. Jákob se zacelil. Dorostl v pravého muže. Dostává i nové jméno Izrael, v překladu "Zápasí Bůh". Býval úskočným podvodníkem, neměl v srdci dost lásky pro Ezaua ani pro svou první ženu Leu, ale teď už nemusí minulost popírat ani s ní bojovat. Nemusí se už ani obávat budoucích událostí. Objevil Boha v temnotě, Boha, jenž je mu "stínem po pravici" (žalm 121) a požehnal mu daleko mocněji než kdysi jeho otec Izák.
Bůh mu však nezjevil svoje jméno. Ke zralé mužnosti patří totiž i pokorné uznání, že nemusím vědět všechno, že nemá smysl pořád něco analyzovat a hodnotit. Zralý muž zvládne žít s tajemstvím, jenž ho zve do svobody a učí ho dopřávat svobodu ostatním. Což je asi vůbec to nejdůležitější, co si můžeme odnést z našich nočních zápasů se stínem v duši a se strachem z mocného proudění života. Slovenská zpěvačka Zuzana Mikulcová v písni Můj stín vyznává: "Dneska už vím, kdo se v temnotě skrývá, je to moje síla, je to moje síla..."