Odkud a kam?

Vítr a Duch jsou si v lecčems podobní. Oba vanou a dují. Někdy jen tak ševelí a jindy spustí pořádný hukot. Podobní jsou si natolik, že v hebrejštině se označují stejným slovem: ruach. U obou také platí, že nevíme, odkud se berou. Kde se rodí vítr? Odkud vychází Duch? Teolog odpoví: Duch svatý vychází z Otce. Z Boha. Vyznává se to ve starobylém Nicejském krédu, od jehož vzniku loni uplynulo 1700 let. 

Jenže Bůh je všudypřítomný, prostupuje vším. Takže se nedá odhadnout, z jakého směru a jakého místa a jaké situace vyjde božský Duch a vstoupí do našeho života. Jednou jako vánek a podruhé jako vichřice. Nicejské krédo vystihuje Ducha titulem Pán a Dárce života. Kam zavane Duch, tam pronikne život. Tam ožije bezduchá hmota. Tam se probudí k životu i vyprahlé lidské srdce. Duch umí překvapit. Zaskočí nás. Dotkne se nás život, ani nevíme jak. 

Kam nás Duch zavede? Co nám život přinese? Putovat po stezkách Ducha nebývá snadné už z toho důvodu, že se na té cestě musíme sžívat s tajemstvím a počítat s překvapeními, nečekanými zvraty. A také s možností, že v nejméně vhodném okamžiku se zdánlivě rozpojené a nesouvisející nitky v předivu života setkají, provážou a vytvoří obrazec, jehož význam teprve postupně budeme odhalovat. Neobejde se to bez pochybností, bloudění, tázání, vnitřního napětí a nejistoty. Stezka Ducha je dobrodružná! 

Podle Ježíšových slov je tomu stejně i s člověkem, který se narodil z Ducha. Díváme se na něho a nevíme, odkud přišel a kam směřuje. Jeho minulost i budoucnost spočívá v tajemství mimo náš obzor. On se dívá na nás a vidí to samé. Chodící tajemství. Co z toho vyplývá? Že mám za úkol respektovat svobodu druhého. Nebrat mu jeho tajemství. Nedirigovat jeho život. Dopřát mu, ať si jde svou cestou, i kdybych ji nesdílel a nerozuměl jí.

Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (Jan 3, 8)