Odvalení potupy

Je-li člověk zotročen, zbaven svobody a sebeúcty, ničí ho to, ohýbá, zbavuje tváře. Přestává se vnímat jako lidská bytost. Tak dlouho se mu dává najevo, že je kusem hadru, odpadem, až se tak začne skutečně cítit. Dívá se na sebe pohledem otrokáře. Vnější tlak se proměňuje ve vnitřní. Nejprve se ohne hřbet a pak se přikrčí duše, zraněná a ponížená. Potupené a poplivané lidství, zadupané do prachu země, si osvojí mentalitu otroka. 

Karabáč si nosíme v sobě, čas od času se jím zmrskáme, abychom si připomněli, že je třeba držet hubu a krok v zájmu holého přežití. A co je nejhorší, chováme se tak i k ostatním, protože vidíme otroky i v nich. Potupa se šíří jako mor. Otroci spolu nesoucítí. Nenávidí jeden druhého, protože nenávidí sami sebe. Zažil jsem docela nedávno, jak na církevní půdě řekl jeden bratr o druhém bratru ve víře: "To je bezcenný člověk!" Čirá hrůza. Když něco takového slyšíte, úplně vás to ochromí.

Kdo ztratil povědomí o vlastní ceně, přistupuje k druhým jako k bezcenným. Pokud se to děje v církevním prostředí, je to úděsná zvrácenost, neboť církev se teologicky pojímá jako tělo vzkříšeného Krista. On přece vrací lidem ztracenou svobodu i důstojnost a přijímá je s láskou! Vede své učedníky, aby se dívali na sebe i na svět jeho milujícíma očima, aby si přisvojovali jeho odpouštějící a žehnající pohled na realitu, která se tím od základů proměňuje. Kristus odvaluje kámen potupy od srdce člověka.

Místo, kde byla od lidu Izraele po dlouhém putování pouští konečně odvalena potupa otroctví, se hebrejsky nazývá Gilgál, doslova "Odvalení". Cesta ke svobodě a sebeúctě není snadná ani rychlá, neboť potupenému člověku trvá někdy i celé roky, než se odváží přijmout, že je hoden lásky, že je milovaným Božím synem či dcerou a že takoví jsou i všichni ostatní, neboť Bůh je miluje stejně jako mě.

Takže se musím ptát, co je v mých i vašich silách udělat, aby se Církev československá husitská stala naším Gilgálem, prostorem, v němž se nám vrací svoboda a sebeúcta, v němž se učíme žít z lásky, v němž přicházíme do Kristovy blízkosti, abychom společně jedli chléb a pili víno jako hříšníci a celníci z příběhů zapsaných v evangeliích. Co nám brání vstoupit do Velikého příběhu, umožnit, aby pokračoval v našich životech?