Ostrovy invalidních sourozenců
Jednou za čtrnáct dní jezdím navštívit domov pro zdravotně postižené. Zřídili jej za minulého režimu stranou od civilizace vysoko v horách. Sníh se tam drží hodně dlouho. Ale ještě déle se tam drží - a doufám, že udrží - jedinečná atmosféra nepředstírané lidskosti. Člověk s mentálním hendikepem (často spojeným s nejrůznějšími tělesnými omezeními) je totiž upřímný, přetvařovat se neumí, je ryzí ve všem, co prožívá.
Samozřejmě dovede být i zlostný či agresivní, ale jedná se o spontánní reakce, protože naplánovat něco zlého a zákeřného je nad jeho síly. Svým osobitým způsobem zůstává čistý, nevinný i v situaci, kdy se nechová hezky k ostatním. A vnímá neobyčejně citlivě, jak se ostatní chovají k němu. Touží po náklonnosti, blízkosti, dotyku. Milovat a být milován. Tuto základní lidskou potřebu nedokážou mentálně hendikepovaní zakrývat a nestydí se za ni. Což o nás - takzvaně normálních - říct nelze.
Nedostatek lásky a ztrátu důvěry ve skutečnost, že jsme milovaní, si kompenzujeme všelijak. Upínáme se k náhražkám a šidítkům. Ta ovšem dlouhodobě nefungují, a proto vedou k dalším a dalším zklamáním, v jejichž důsledku postupně tvrdnou a vysychají lidská srdce. Nejhorší je zatvrdit se v děsivém přesvědčení, že máme svaté právo mstít se každému, kdo odmítá naši verzi příběhu a nesdílí naše utkvělé představy o tom, "jak by věci měly být, aby svět byl v pořádku".
Pokud se takový zdánlivě normální člověk vyšplhá do vedoucích pozic, na kapitánský můstek, odkud by rád otáčel kormidlem dějin, projeví se jeho patologická frustrace ve vší zhoubnosti. Jeho agresivita nebude spontánní, nýbrž chladně vykalkulovaná, půjde o součást plánu na ponížení a podrobení "nevděčníků, co pohrdli naší náručí", nepřijali náš pohled na svět a dovolili si jít vlastní cestou. Takže bomby a rakety na ně! Když už nás nemilují, ať se nás alespoň bojí!
Bohu díky za domovy, kde převládá atmosféra lidskosti, kde se dá volněji dýchat a nechat se obejmout člověkem, jemuž srdce nezkamenělo. Bohu díky za ostrovy lásky uprostřed světa, kterému škodíme snahou uvést jej násilím "opět do pořádku". Jezdím si tam pro naději. Učím se od "invalidních sourozenců", že touha milovat a být milován opravdu způsobuje veliké postižení, celoživotní hendikep, ale postižení požehnané! Za ně se nemusím stydět, cítit se provinile, vidět v něm slabost a léčit je ideologickými prášky na tvrdnutí a vysychání srdce.
(inspirováno knihou Egona Bondyho Invalidní sourozenci)
Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. (1. list Janův 4, 7-11)