Osudová znamení

Žijeme v apokalyptických časech? Nepochybně ano. Takže konec je blízko? Jak se to vezme. Každá doba je svým způsobem apokalyptická. Do minulých staletí i do naší přítomnosti se neustále prolamují znamení konce. Proud událostí, z nichž se skládá lidská každodennost a její obvyklý rytmus, bývá narušován a vychylován z rovnováhy, a to někdy i velmi brutálně. Jsou věci, na které se neumíme předem připravit, ale i situace, na které se v rámci možností připravujeme, nás mohou zaskočit, nebo i zdrtit, neboť realita se odmítá řídit našimi plány. Považujeme za rozumné uzavřít životní pojistku, ale neexistuje žádná metoda, podle níž bychom si pojistili život, aby probíhal podle našich představ. 

Trojí krizi naší doby - energetickou, pandemickou i ekologickou - jsme byli nuceni vzít na vědomí teprve v okamžiku, kdy začala zasahovat přímo do našich životů a měnit naše plány. Dokonce nás přivedla až k úvahám, zda vůbec je smysluplné cokoli dlouhodobě plánovat. Ukazuje se, že smysluplné je něco jiného. Pokusit se místo plánování života přijmout život v jeho tajuplnosti, proměnlivosti, překvapivosti a nepředvídatelnosti. Neplánovat si, co jednou chceme zažít, ale přijímat od života, čím se nás dotýká právě dnes, a hledat v přítomném okamžiku Boží stopu, otisk Boží ruky (Ježíšovy ruky probodené na kříži).

Když se řecké slovo apokalypsis přeloží do češtiny, kupodivu nedostane význam katastrofy či tragédie, nýbrž odhalení či vyjevení. Apokalyptické události odhalují křehkou a snadno zranitelnou podstatu daru života. Jestliže se před námi život obnažuje právě takto, pak už lépe chápeme, o jak vzácný dar se jedná. Ozřejmí se, že je správné život chránit a pečovat o něj, aby mohl růst a zrát. Možná dozraje až k poznání, že jej budeme muset nasadit, doslova ztratit pro evangelium - neboť Ježíš neučí ničemu menšímu, než lásce k Bohu stvrzované láskou k lidem a veškerému Božímu stvoření. Taková je cesta Ježíše i jeho učedníků. 

Na tu Cestu je nám však zatěžko vstoupit, dokud se na vlastní kůži bolestně nepřesvědčíme, že jsme se ocitli na scestí. V bludišti do sebe zapouzdřeného ega, které se rádo zabývá svými osobními hříchy a svou soukromou spásou. Jenže hru na "osamělý ostrov" či bájný střed světa nelze hrát do nekonečna. Nikdo není oddělen od ostatních. V dobrém i zlém společně tvoříme celek, v němž jsme všichni zodpovědní za všechno. A proto je nutné od kořene změnit životní směřování. Ale musíme se odhodlat k obratu dříve, než opravdu přijde konec. 

Právě o tom vypovídají apokalyptické otřesy, které prověřují, na čem stavíme, a vyjevují iluzorní povahu mnohých myšlenkových konstruktů, které svět kolem nás pokládá za samozřejmé a nezpochybnitelné. Vyjevují však také skrytou krásu a nenápadnou přitažlivost Ježíšovy cesty, na níž se nalézají smysl, naděje i radost vždy v nových a nečekaných souvislostech, jaké přináší sám život. Frank Herbert v románu Duna vystihl, o co přesně jde: "Záhada života není problém na řešení, ale skutečnost, která se musí žít. Osudová znamení ti pomáhají si to uvědomit."