Pád do polarity
Nedávno se mi doneslo, že prý šířím v husitské církvi mariánský kult, neboť v sokolovském sboru jsem kazatelnu "omotal růžencem". Onen dřevěný růženec, který je památkou po předchozím faráři, jsem nikdy nebral jako modlitební pomůcku k opakování Zdrávasů, ale jako dekorativní prvek. Na kazatelně mám také otevřenou Bibli kralickou, takže by se dalo říci, že vedle mariánského kultu propaguji evangelické písmáctví v duchu staré Jednoty bratrské. Bible však zřejmě neupoutala tolik pozornosti jako růženec.
Poněkud bizarní domněnka, žijící už svým životem, mě ale přiměla k zamyšlení nad paradoxní povahou světa i nás samotných. Způsob, jakým uvažujeme a jednáme, totiž svědčí o našem "pádu do polarit", o němž se velmi poučně rozepsal filosof a biolog Stanislav Komárek v úvodních kapitolách knihy Evropa na rozcestí.
Polarizace vede k rozdělení. I křesťané jsou bolestně rozděleni ve svých stanoviscích k mnoha věroučným a praktickým otázkám. Kdykoli se ideově a emocionálně přespříliš přimkneme k jednomu pólu, skrytě podporujeme růst pólu opačného, což se zákonitě časem projeví otevřeně. A nebývá to pěkný pohled. Například nezdravé a přemrštěné formy lidové zbožnosti nevyhnutelně způsobují, že jinde je zavrhováno vše, co souvisí s křesťanskou vírou či náboženstvím obecně. Své kritiky a odpůrce si sami pěstujeme. Představují náš zrcadlový obraz, zhmotňují náš vytěsněný stín. Odporem vůči nim se utvrzujeme v osobní i stádní identitě držitelů "poznané pravdy".
Přesto jsme našimi protivníky a jejich postoji fascinováni a neustále se jimi zaobíráme. Protiklady se přitahují. V hloubi duše tušíme, že úporné lpění na vlastních názorech je poháněno strachem z toho, že naši nenávidění nepřátelé poznali kus pravdy, který my nechceme či neumíme přijmout. Protože nám právě "jejich" kus pravdy schází, nejsme celistvými bytostmi, a tudíž ani nejsme v životě spokojení a usmíření se sebou a druhými. Podobáme se střípkům, které ještě neznají svoje místo v mozaice. Doposud jsme přemýšleli dualisticky, a tedy nikoli kristovsky: buďto růženec, anebo kralická Bible! Buďto pravičák, anebo levičák! Buďto věřící, anebo ateista! Nemohu si nevzpomenout na pověstnou otázku z výpravy Rychlých šípů do Stínadel: "Koho volíš? Losnu nebo Mažňáka?"
Příběh Ježíše Krista nám ukazuje docela jinou cestu. Když se do jeho příběhu necháme pozvat, nemusíme si vybírat, jestli máme věřit buďto v jeho božství, anebo lidství, buďto v jeho oběť na kříži, anebo ve vzkříšení. PRAVDA JE OBOJÍ. NEJSOU TO VŠAK DVĚ RŮZNÉ PRAVDY, NÝBRŽ DVA PÓLY JEDNÉ PRAVDY. Krista označujeme za Krále či Vševládce v mystickém, nikoli politickém smyslu slova. Jeho vladařská moc je silou k sjednocování protikladů, obnově vnitřní integrity, sešívání roztrženého šatu světa. V srdci Mesiáše-Krále panuje dokonalá jednota a plnost všeho. Přivede k "naplnění všechno, co jest" (Efezským 1, 23). Jistě i každého z nás, pokud svolíme, aby nás postavil na nohy poté, co jsme upadli do hříchu, čili do polarizovaného myšlení ve stylu "my versus oni".
Spása je povoláním k celistvosti, symbolizované ranami na těle zmrtvýchvstalého Krista: bolesti a trápení pozemského života nejsou popřeny ani vytěsněny, nýbrž posvěceny a pochopeny jako dřeň existence, jako kříž, ohavný a zároveň svatý, skrze nějž se vchází do rajské zahrady. Proto Ježíš na kříži ujišťuje kajícího se lotra: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." Děje se to DNES, v přítomném okamžiku, v této požehnané chvíli!