Pánbůh to (ne)zařídí

16.10.2021

"Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme," tlačí na Ježíše jeho učedníci Jakub a Jan. Na "mentalitě nároku" se nic nezměnilo za celých dva tisíce let. Já chci! Zařiď to! Proč asi tolik modliteb začíná slovem "dej"? Z pošetilé představy, že věřit znamená chtít pro sebe odměny a nárokovat si výsady, vychází i falešná sebejistota, že Pánbůh nám zařídí, cokoli si na něm vymodlíme, protože mu přece děláme tu službu, že v něho věříme. 

Bůh se však nestal člověkem proto, "aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé", jak potvrzuje evangelista Marek (10, 35-45). Takže služba Bohu se naprosto míjí s hluboce zakořeněnou "mentalitou nároku", popírá ji a odhaluje v ní proklatého Božího nepřítele, který nám účinně brání milovat Boha a lidi, k nimž se přibližuje Boží království.

Víra v Krista - vtěleného Boha mezi námi - se naplňuje na cestě následování. Budeme pít kalich, jaký pil On, a projdeme křtem, jakým byl pokřtěn On. Kalich života nám občas pěkně zhořkne. Křtem Kristovým se ponoříme do tajemství smrti. Není na tom vůbec nic negativního. Je to šance, výzva, povzbuzení, abychom se nebáli "odumírat" ve smyslu osvobozovat se ode všeho, co nás od Kristovy lásky odděluje. 

Můžeme přijmout proces umírání jako požehnání, neboť vede k nelpění, oproštění, uvolnění z pout, a především k sebe-darování. Nikoli "dej", nýbrž "dávám". A když dávám, pak také přijímám dar sdílení, spolu-bytí, provázanosti životů, z nichž každý je uzlíčkem světla na velkolepém hvězdném koberci vesmíru. Jestliže pochopíme naši cestu právě takto, žádost apoštolů Jakuba a Jana se obrátí v pravý opak: "Mistře, učiníme, oč nás požádáš."