Poběžím až do konce

Letos na jaře, když byla v karanténě zavřená celá republika, mě napadlo: co kdybych začal běhat? Zpočátku jsem zvládal jen krátké tratě, postupně se výkon zlepšoval. Neměl jsem běžeckou výbavu, zato jsem měl touhu po osvobození a vnitřní proměně. Běh jako by mě uvolňoval z pout, pomáhal zmírňovat stresovou zátěž a v neposlední řadě mi díky němu zmizela nadváha a potíže s dýcháním. 

Osvobození a proměnu však nejde vynutit žádnými výkony a dopředu si ji naplánovat krok za krokem. Pokud jsem se během roku nějak měnil, tak se vývoj ubíral směrem, který jsem si nepřál a neočekával jej. Jarní nutkání "něco se sebou dělat", analyzovat situaci, hledat na ní pozitiva (nemyslím teď pozitivní test na covid) a rozdávat optimismus vystřídal podzimní splín, který mě přikryl jak těžká chlupatá deka. 

Neopustila mě víra, ale přišly pochyby a zasnoubily se s ní. Zaskočilo mě to a nevěděl jsem, jak to zpracovat. Vyčítal jsem si, že "správně nefunguju" a zlobil se na sebe. Kdo je nespokojený se sebou, nemá daleko k tomu, aby si vyléval vztek na svých nejbližších a chodil domů se zamračenou tváří a náladou pod psa.

Po Dušičkách se pomaloučku něco ve mně lámalo. Nemusím se stydět a obviňovat za své pochyby, pocity, za protichůdné touhy. V každé z nich mohu dovolit životu, aby se projevil, ale také se jim nemusím poddávat a nechat se jimi řídit. Prostě dám souhlas, aby tu byly. A poběžím dál. Uvidím, jestli časem odejdou, anebo mi kvůli nim ztěžknou nohy a přinutí mě na chvíli se zastavit. Už nic neplánuju. Snažím se být otevřený všemu, co přichází. Snad i to je poselství počínajícího adventu?

Vyhledal jsem si v Bibli texty o běhání, abych nově získanou zkušenost amatérského běžce nechal projít zkouškou ohněm v tavicí peci Božího slova. A velice mě zaujalo, co stojí psáno u starozákonního proroka Ozeáše: "Izraelští synové se obrátí a budou hledat Hospodina, svého Boha. Se strachem přiběhnou k Hospodinu a jeho dobrotě v posledních dnech."

Život lze připodobnit k běhu. Rozeběhneme se na startovní čáře a každý svým tempem směřujeme do cílové pásky. Na rozdíl od běžců na stadionu ale nevíme, jak dlouhý úsek ještě máme před sebou. Někteří z nás - snad i já? - opravdu žijeme ve svých posledních dnech. Ale není důvod k obavám, že nezvládneme doběhnout a nedokončíme závod. Můj oblíbený spisovatel sci-fi Stanislaw Lem prohlásil, že "zatím se nenašel nikdo tak zesláblý na duchu či na těle, aby nedokázal umírat až do konce".

Jelikož se nemusíme strachovat, že naše slabost nám znemožní vytrvat až k završení pozemského životaběhu, nemusíme se bát ani strachu, který si neseme cestou. "Se strachem přiběhnou k Hospodinu," říká doslova prorok. Bůh mě neodsoudí za můj strach. Za moje pochyby. Za moje emoce. Víte, já už nedokážu věřit v trestajícího a odměňujícího Boha, který vyplňuje naše mezery a podepírá naše jistoty. Věřím v Boha trpělivě čekajícího a vyhlížejícího, kdy už k němu přiběhneme, zprudka oddychující a zpocení, s bolavým tělem a zjizvenou duší, aby nás objal jako otec marnotratného syna v nádherném podobenství evangelia. 

Dnes už je pozdě, ale zítra si zas zavážu tkaničky a pustím se do běhu.