Pod ochrannými křídly

Na úbočí Olivové hory stojí kostelík zvaný Dominus flevit (Pán zaplakal), kde se připomíná Ježíšův nářek nad Jeruzalémem. Na oltáři je neobvyklá mozaika, kterou jsem v žádném kostele dosud neviděl: kvočna s kuřátky pod křídly. Pod Boží ochranná křídla si Ježíš přál shromáždit děti Jeruzaléma, vyvolený lid Izraele. Zaznívá však hrozné slovo: "Nechtěli jste!"

Přesto Ježíš, věrný své cestě, do Svatého města vstoupí a jeho poslání zde dojde svého cíle. Rozpřáhne ruce na kříži, aby mohl obejmout všechny, kteří pod vahou svých životních křížů padají. Objímá i obyvatele Jeruzaléma, ačkoli nepoznali čas Božího navštívení. I jich se týká modlitba pronesená z kříže: "Odpusť jim, Otče, neboť nevědí, co činí!" Ježíš objímá i nás. Ani my totiž často nevíme, co činíme. A divíme se, jaké důsledky z našich činů vyplývají.

Je snad na tom církev lépe než Izrael v Ježíšových časech? Máme Krista neustále ve svém středu. Promlouvá k nám z posvátných stránek evangelií. Zpřítomňuje se nám, když slavíme eucharistii. Přeje si, abychom ho přijímali a byli s ním jedno Tělo, jedna Krev a jeden Duch. My ale nechceme, protože si neumíme představit, co by to s námi udělalo, kdybychom se odvážili přijmout živého Krista a dovolili mu, aby jako Mesiáš a Král usedl na trůn v našem srdci. Bez radikálního obrácení však nepřijde ani radikální milost a plné osvobození a uzdravení!

V církvi se spokojujeme s Bohem připomínajícím instalatéra, jemuž voláme, když potřebujeme něco spravit. Zdráhám se však uvěřit, že Bůh je tu proto, aby řešil naše nakupené problémy a neviditelným nebeským heverem utahoval povolené šrouby ve zrezivělé konstrukci našich představ a plánů o tom, co se sluší a nesluší, co je správné a co špatné. Sám Bůh představuje největší problém, největší výzvu, kterou v rozhodující okamžik přijmeme, nebo před ní utečeme.

Když vidí, jak to tady vedeme, snad si Bůh občas povzdechne - asi jako táta nad tvrdohlavostí svého děcka, přesvědčeného, že už je dost staré na to, aby všecko vědělo nejlíp. Jsme zlobivá děcka Boží a společně tvoříme chrám zasvěcený Pánu, který pláče nejenom nad Jeruzalémem, ale i nad svou církví. Ježíš však zaplakal i nad mrtvým Lazarem - a pak ho vzkřísil, protože ho miloval!

O to můžeme opřít naši naději, pokud si uvědomíme, že ve své podstatě církev není než polním lazaretem, kde Kristus obvazuje rány unaveným poutníkům a žebrákům. Mezi nimi je pro nás to pravé místo. Umírající Martin Luther prohlásil: "Všichni jsme žebráci." Měl pravdu, ale neřekl ji celou. Jsme žebráci ukrytí pod ochrannými křídly Božího milosrdenství.