Pozor, žádné dno!

Jako dítě jsem se při koupání rád potápěl. V plaveckém bazénu u hotelu Thermal bývala hloubka až 4, 5 metru. Při potápění jsem se nikdy nedostal až na dno. Chtěl jsem, ale zároveň jsem se bál, že mi nebude stačit kyslík na vynoření. Cesta na hlubinu je nebezpečná. A co teprve, když se pod námi otevře hlubina bezedná? "Koupání na vlastní nebezpečí, pozor, žádné dno!" Varovná cedule, kterou znám z procházek okolo rybníka, by se vyjímala i na dveřích kostela, kam se chodíme "potápět" do propastné Boží hloubky. Pochybuji, že by taková cedule zvýšila návštěvnost na bohoslužbách, ale možná by nám o trochu lépe osvětlila, co se děje při křtu. Skok a ponor do božského Života, který nemá žádné dno. 

Svátost křtu se uděluje pouze jednou, je neopakovatelná, ale křest není jen záležitostí jednoho obřadu, nýbrž děním, procesem, který trvá a rozvíjí se ve stále nových souvislostech v průběhu naší životní cesty. I Ježíšův křest v řece Jordánu jakoby zhutňuje ponořování Božího syna do lidského údělu, které začalo v betlémských jeslích a uzavřelo se fyzickou smrtí na kříži. My se nyní můžeme "nořit" do jeho vzkříšeného života, protože on se ponořil do lidské existence tak hluboko, jak to jen šlo, až na dno propasti, kterou je neklidné srdce člověka. 

Ponor do lidskosti uskutečnil Ježíš "na vlastní nebezpečí", vzal postupně na sebe všechna rizika a všechny důsledky. Teď jsme zas my zváni k ponoru "na vlastní nebezpečí". Co nás čeká? Nebezpečný není Bůh, ale překážky, které se objevují na cestě. Strach nás žene zpátky na mělčinu, na povrch, kde jsme si jistí, kudy a kam. Právě strachu se budeme muset postavit, probudit v sobě odvahu ke skoku. Přece nechceme zůstat navždy uvěznění v dětinské obavě z nedostatku kyslíku? Vždyť nořit se do Boha a dýchat v Bohu je totéž! Proč je zrovna ryba znamením křesťanů? No proč asi...?