Překročit řeku?

Před několika dny jsem se procházel po břehu řeky Ohře. Bylo příjemné slunečné odpoledne. Pro mě však slunce nesvítilo. Tížilo mě břemeno černých myšlenek. Dopadlo na mě poznání, že uzrál čas a přiblížil se přelom věků, ale já nevím, co s tím. Všechny plány vzaly za své.

Pohled na řeku uklidňuje. Myšlenky se pomalu projasňují. Vždyť voda teče a nestará se o nic. Starořeckého filosofa Herakleita proslavil výrok "vše plyne" (panta rhei). Dívám se na zčeřené vlnky a pouštím obavy po vodě, ať odplynou pryč.

Řeka vymezuje hranici, střeží ji, ale zároveň zve k překročení. Za Jordánem leží Zaslíbená země pro kmeny Izraele. Za Rubikonem čeká na Caesara moc nad říší římskou. Řeka odděluje i spojuje oba břehy. Z jednoho pozoruji druhý. Jak bych popsal "břeh", po němž se plahočím vlastně po celý dosavadní život?

Jsme tu spoutáni v řetězech spotřeby a výkonu. Je třeba vydělávat a utrácet. Roztáčet kola ekonomiky do stále vyšších obrátek. Co na tom, že si ničíme zemi pod nohama? Jinak to nejde, nechceme se přece vrátit do pravěku! "Ty už víš, že je pozdě, že jsou věci moc rozjetý," zpívá Sváťa Karásek. Usilujeme o "růst" (hospodářský, kariérní, osobnostní), a přitom pracujeme k pádu, kopeme jámu nejen sobě, ale i našim dětem. Své potomky také obětujeme "bohu růstu", ať je zhltne jako biblický Moloch.

Druhý břeh vypadá nadějně. Rýsuje se tam svět lepších zítřků. Odhodíme zátěže materiálního i biologického, přestaneme se množit i požírat navzájem. Napřeme úsilí k duchovnímu vzestupu, poctivě na sobě zamakáme, dojdeme k dobrovolné skromnosti a prostotě, aniž bychom to přeháněli se sebezáporem. Musíme se rozhodnout a překročit řeku. Voda nás očistí a občerství, dodá sílu a odhodlání, abychom na druhém břehu rostli nikoli ekonomicky, ale spirituálně!

Jenže já už nechci "růst". Usilování o vzestup není než ulpíváním a marností. Mezi asketou, co roste ve zbožnosti a leští si svatozář, a manažerem, co sleduje stoupající hodnotu akcií, neshledávám principiálního rozdílu. Oba se modlí ke stejnému "bohu růstu". V podstatě je lhostejné, jestli ho uctívají v hostii nebo v dolarové bankovce. Hořce chutná poznání, že "tento" a "onen" břeh se nijak zvlášť od sebe neliší. Musí na nich pořád něco růst, ale kdy už se začne i něco menšit?

Vracím se k řece. Zurčí si a nezajímá ji, co roste na březích, až na trávu, květiny a stromy, protože ty se bez vody neobejdou. V říčním korytě se mísí věci z obou břehů, získávají novou kvalitu a společně dál pokračují v cestě. Nestojí už proti sobě jako nesmiřitelné antipody. Dualismus hmoty a ducha je zrušen. Řeka všechno sjednocuje. Mění se a vyvíjí, ale zůstává řekou. Vším, co do sebe pojímá, se stává právě tím, čím ve skutečnosti je... Usmívám se. Protože teď už nepíšu o řece Ohři, ale o duši člověka, která se podobá ponorné řece, protékající hlubinami.

Rozhodl jsem se. Nepřekročím řeku. Nevyměním jeden typ sobeckého usilování za druhý. Skočím do řeky! Nejprve se pustím proti proudu, k prameni. K počátku, který mě volá, abych se vrátil k sobě samému, k tomu, co je mi nejvlastnější. Pak se obrátím a nechám se nést proudem, ale svůj počátek si nechám u sebe. Popluji až k ústí, kde se řeka života vlije do nekonečného oceánu Boží lásky.

Odpoledne se nachýlilo k večeru. Procházka mi prospěla! Doma otevírám knihu kázání Mistra Eckharta: "Měli bychom od Boha přijímat všechny věci bez rozdílu a nikdy nehledět na to, co je větší nebo vznešenější, a hloubat nad tím, co je lepší. Nejvznešenější a nejlepší by bylo, kdyby člověk dospěl k takovému nazírání a takovému klidu a jistotě, že by našel Boha a těšil se z Boha na VŠECHNY způsoby a ve VŠECH věcech, aniž by musel na něco čekat, nebo se za něčím honit. Kvůli tomu a za tím účelem se vše děje a každý skutek tomu napomáhá."