Přetaveni jako zlato

V neděli 25. ledna se mi poštěstilo, abych se spolu s dalšími ekumenickými hosty zúčastnil slavnostní bohoslužby v katedrále v Monreale, skvostu normanské architektury na Sicílii. Nádherná mozaiková výzdoba budí úžas a přitahuje návštěvníky z dalekých zemí. 

Vzpomněl jsem si, co v polovině 19. století napsala prozaička Julia Kavanaghová v barvitém cestopisu Léto a zima v Království obojí Sicílie. Potkala v Monreale půvabnou holčičku, která za pár drobáků nabízela turistům zlaté plíšky. Ale kde k nim chudé děvče přišlo? Při požáru střechy katedrály o několik let předtím se tavilo zlato, jímž dávní stavitelé obložili dřevěné trámy. Kousky zlata padaly na podlahu, kde je pak děti sbíraly. 

Zkouším si představit hořící střechu a zlatý déšť, jak se snáší od hlavic vysokých sloupů na dlažbu chrámové lodi. Normanští králové určitě netušili, jaký význam získá jejich zlato po mnoha staletích. Přetavilo se a naplno rozzářilo, teprve až se dostalo do dětských rukou a pomohlo malým chudáčkům ke skromnému zdroji obživy. 

Ke zlatu si přirovnejme dary od Boha, třpyt života, sílu a krásu lásky, touhu po hlubší skutečnosti, která nás přesahuje a zároveň naplňuje. Jenže kde hledat pravé zlato? Jsem "zlatý" v očích alespoň jednoho člověka? Mám pro někoho cenu? Vidím odlesk zlata ve tvářích ostatních lidí? Jsem dost vděčný za zlaté ruce a zlatá srdce mých blízkých? Proč si ve chvílích samoty připadám jako neúspěšný zlatokop, jemuž poklad stále uniká? 

Možná už se blíží okamžik přetavení. Zlato v nedostupných výšinách spadne na zem, abych je měl na dosah. Zlatý déšť se mi snese k nohám, když vydržím požár nad hlavou. Když připustím, aby shořela nosná konstrukce mých představ a plánů o životě a světě, o Bohu a člověku, o mně samotném a mém místě v řádu věcí. 

Dosud jsem hleděl vzhůru ke klenbě nebes, abych tam zahlédl obraz lepší verze sebe sama, ideálního hrdiny, jímž bych se tak rád stal. Ale pravda není nahoře, nýbrž dole. Na zemi, k níž se musím sklonit a hledat v popelu a hlíně. Zlatý poklad v podobě drobných třpytivých plíšků, úlomků světla, z nichž se teprve složí nová mozaika života, už ne života v iluzích, ale v pravdě.