Přijď!

To podstatné se slovy nedá vyjádřit vůbec. Anebo v náznaku, k čemuž je nutné, aby slova nevytvářela mlhu z písmen či zvuků a ukazovala za sebe - ke skutečnosti, která vždy zůstane nedořečená a stále znovu a znovu objevovaná a poodkrývaná. A především zakoušená, zažívaná s vědomím, že její popis či analýza by byla nejen zbytečná, ale především zcestná. To podstatné se odehrává v tichém napojení na přítomný okamžik. Jednoduchými slovy jej někdy můžeme přivolat. Ne vlastním úsilím, ale touhou, která se prolne s naší modlitbou a zajiskří v ní.

Nejstarší modlitby jsou velmi prosté a krátké. Zároveň duchovně bohaté a plné touhy. Například řecká slova Kyrie eleison, "Pane, smiluj se", nebo aramejské sousloví Maranatha, "Přijď, Pane". Touto modlitbou se uzavírá Bible, neboť ji najdeme v posledním verši Zjevení sv. Jana. Je možné přeložit ji také jako "Pán přichází". V ryzích modlitbách, nezatížených slovním balastem a rituálním drmolením, se zrcadlí tajemství nevyslovitelného. Obtiskuje se do nich touha po lásce, která nesoudí a nehodnotí, nýbrž pomáhá, soucítí, chápe, objímá, a tím aktivně proměňuje situaci, ve které se nacházím.

Proto se modlím, aby taková láska přišla. A ona přichází! Když tápu, kudy dál, chodívám do našeho plzeňského kostela Krista dobrého Pastýře. Často ani nevím, jakými slovy se modlit, prostě jenom sedím v lavici a dívám se na obraz Krista. Uvědomuju si, že jsem nedokonalý učedník. Praktikující hříšník. Neumím plnit žádné z Božích přikázání. Ale necítím se opuštěný ani ztracený. On mi rozumí. On rozumí i mojí touze. A modlí se k milovanému Otci, aby ve mně a v nás všech přebývala jeho bezhraniční láska a díky ní vzplanul nový život. Jak zpívá kapela Oboroh: "A srdce otupená v údivu procitnou, zmatená vůní nepoznanou…"