Probuď se, kdo spíš

Za každé dobro, které jsme se rozhodli přijmout, musíme zaplatit cenu. Třeba za přátelství, za manželství, za kněžství. Cena je někdy vysoká a k placení se nemáme, protože jsme sobci. Sami sobě jsme křížem, který můžeme unést pouze tak, že se poneseme navzájem. S vědomím, že společně jsme neseni Kristem. Jinak skončíme uvězněni v systému, v němž jsme si vytvořili falešný sebeobraz a ulpěli na něm. Uvnitř toho systému všechno dává smysl, jedno vysvětluje druhé, až na jistý detail - není v něm PRAVDA A ŽIVOT.

Jde o systém nesprávných znaků, s jejichž pomocí "čtu" svět a utvrzuji se v domnění, že znám svoje místo v příběhu a vím, kam vede moje cesta i cesty ostatních lidí. Čím větší sebeklam, tím bolestnější prozření. Jestliže však lpím na iluzích příliš dlouho, mizí šance probudit se, usmířit se s realitou (včetně té Nejvyšší Reality) a objevit své pravé Já.

Mizí, ale nezmizí úplně. Malinká naděje zůstává jako tenký pramínek světla mezi mnou a hrozbou mého smutného konce: "Chodili za přeludem a přeludem stali" (Jeremiáš 2, 5). Probuzení - jímž se všechno změní a zařadí do nových souvislostí - je cílovým dobrem, za nějž platíme nejvyšší cenu: odevzdáváme život. Ztrácíme jej, abychom jej opět nalezli. Umíráme a rodíme se znovu. "Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus" (Efezským 5, 14).

Proč se nechci probudit z umělého spánku duše? Protože se bojím vyskočit ze systému a vymazat programy, podle nichž jsem se doposud řídil? Nazýval jsem je "Boží vůlí", ačkoli tu bylo "při díle" jen moje nafouknuté ego, do jehož vleku jsem si zapřáhl církev, Bibli i samotného Boha. Naštěstí Bůh se nedá řídit žádnými opratěmi, i kdybychom jim říkali "náboženství". Dříve či později nám je vyrazí z rukou - často prostřednictvím lidí, kteří zpochybní náš sebeobraz a nedají se uzavřít do našeho systému, naopak jej úspěšně nabourají. Otevřou trhliny, které už nepůjdou zalepit. A kudy pronikne dovnitř tenký pramínek Světla.