Probuzení ze spánku duše

Podle Ježíše je tento svět polem, kam se zasévá pšenice i koukol, odkud vzrůstá dobré i zlé. Pole světa se skládá z miliard políček lidských duší. Také na každém z těchto políček je dobrá setba promíšená s plevelem. Chtěli bychom zůstat čistí a dobří, ale políčka svých duší si neumíme ohlídat. 

Není snadné přiznat si, že jsme přesně tím, co Jan Hus nazýval corpus mixtum: smíšené tělo. Je v nás pestrá směska všeho možného, takže se nevyznáme v sobě samých. Kdo je zodpovědný za chaos a zmatky? Jsme v pokušení říct: "To udělal nepřítel!" Vždycky je snazší ukázat prstem na někoho jiného. Celistvějšího člověka tím sice ze sebe neudělám, ale aspoň se ujistím, kdo je tím vinen. 

Jenže "nepřátelské živly" pronikly na naše pole jediným možným způsobem: naší nepozorností, když jsme spali. Pravděpodobně spíme ještě teď. Hlavní problém je, že se bojíme probudit. Museli bychom se totiž seznámit s pravdou o stavu své duše. Nahlédli bychom, jak se v nás proplétají stébla pšenice se šlahouny plevele. Nevěděli bychom, jak se s tím vyrovnat. Raději spíme. Je to únik. Pokus ochránit se před komplikovaností svého vnitřního vesmíru, jemuž odpovídá složitost světa vnějšího. A spíme už tak dlouho, že si to zřejmě ani neuvědomujeme. 

Duchovní cestu si můžeme popsat jako probouzení duše ze spánku: "Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus!" (Efezským 5, 14). Ve světle Kristově se nám rozjasní. Strach je zbytečný. Protože Kristus nerozkazuje: "Vytrhej plevel! Tvoje zaplevelená duše je nečistá a zvrácená!" Radí nám jinak: "Při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí."

Duchovní probuzení vede k paradoxnímu poznání: "Přestože je všechno špatně, vše je v nejlepším pořádku" (Anthony de Mello). Kvůli tomu, že jsme "smíšeným tělem", nemusíme utíkat do říše snů - či spíše nočních můr - o nepřátelích, kteří jsou tím vinni a nedovolují nám žít podle našich morálních zásad. Procitnutím ze spánku duše přijímáme pravdu, která osvobozuje. Mnohoznačnost a složitost našeho nitra je skutečností, před níž není nutné zavírat oči a bát se jí. Neboť do této skutečnosti sestupuje Kristus, aby ji objal, proměnil a vykoupil. 

"Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení" (Marek 14, 38). Pokušením jsou všelijaké strategie úniku před skutečností. Úniku do role oběti, jež obviňuje nepřátelské záškodníky a svádí na ně svoje selhání. Anebo do role sekerníka, jenž vytrhal všechen koukol, ale z dobré setby mu nezbylo nic. Kraluje v pustině své mravní nadřazenosti a duchovní pýchy. Bohužel obojí známe i z církevního prostředí. 

Bdělost v mystickém slova smyslu chápejme jako schopnost vnímat přítomnost protichůdných sil, s nimiž se potkáváme v různých vrstvách své duše. Jestliže jsme si jich vědomi, pak také víme, jak jsou na tom všichni ostatní. Učíme se tím soucítění a milosrdenství. Přesvědčujeme se, že není jiné cesty než sebeodevzdání Kristově lásce, která vše přetaví v ohnivé peci Božího srdce. 

Ježíš vybízí nejen k bdělosti, ale i k modlitbě. Proto končím děkovnou modlitbou bratra biskupa Juraje Dovaly: "Bdělost je mé jediné světlo na cestě, bdělost je můj nejlepší rádce. Pane, skrze tvého Ducha poznávám záři bdělosti. Ve tvém jménu nacházím ozvěnu přítomnosti. Bdělost je vítr a pohyb v mé duši, který mi dáváš. Bdělost je oceán pro mou mysl i srdce. Všechno je propojeno ve věčném teď, neboť ty jsi vždy a všude přítomen."