Proč hvězdy nezčernaly, když viděly lidi?

Už vím a chápu, k čemu byla všechna ta krutost a proč hvězdy nezčernaly, když viděly lidi. Kristus, který nám přinesl lásku a poznal trest dřeva kříže a železných hřebů, on přišel z nedostupných slují, ze stromů hvozdu, a člověk sklonil meč a Bůh otevřel bránu zahrady. (Robinson Jeffers) 

Při kajícné bohoslužbě na Popeleční středu jsme rozjímali nad veršem evangelia "Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce" (Matouš 6, 21). Kolem čeho se točí můj život, k čemu se v srdci upínám, to bude mým pokladem. Odjakživa se lidé honili za poklady. Obvykle za takovými, které "ničí mol a rez a které zloději vykopávají a kradou", jak řekl Ježíš. Mnozí hledači pokladů však pátrají i po cennostech nehmotné povahy. Je pro ně důležité nalézt "obraz světa", skrze nějž by mohli "číst" realitu, porozumět světu, jehož jsme součástí. Biblickým "velkým obrazem" je Boží království. Nejde o vysněný ideální svět oddělený od prostoru, v němž se pohybujeme, nýbrž o způsob, jakým se na okolní svět díváme, jakým jej přijímáme, včetně vztahu k sobě i všem dalším bytostem. 

V Božím království žijeme už tady a teď, jestliže nevnímáme sebe sama odděleně od ostatních. Uvědomujeme si, že jsme vzájemně provázaní, a proto musíme být jedni s druhými solidární? Na praktické rovině se projevuje solidarita ve vztazích s bližními v duchu Ježíšova zlatého pravidla: "Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi" (Lukáš 6, 31). Z uvědoměle přijaté souvztažnosti všech se všemi vychází osobní spoluzodpovědnost každého z nás za celý vesmír. Uvolňuje se energie lásky, soucitu, odpuštění a laskavé pozornosti a proměňuje tvář světa. Uvědomělý přístup k realitě v její celistvosti nazývají zenoví mistři "spolubytím" - a Ježíš, jehož křesťané následují jako Mistra a Pána, jej přibližuje v nádherných podobenstvích o Božím království, jež se uskutečňuje v nás a mezi námi. 

Naneštěstí se mezi hledači pokladů neustále objevují muži i ženy, kteří si "malují" úplně jiné "obrazy světa". V srdci nehledají království Boží, netouží po "spolubytí" všech bytostí v míru, nýbrž ulpívají na "království ega" a považují se za oddělené od ostatních lidí, jimiž chtějí manipulovat, ovládat je a vnucovat jim domnělé dobro. Pokud získají politickou, vojenskou, ekonomickou či duchovní moc nad státy a národy, napáchají mnoho zlého a ve své zaslepenosti způsobí nesmírné utrpení, které nyní sledujeme na Ukrajině doslova v přímém přenosu. Výmluvné jsou záběry, na nichž ruský prezident Putin sedí v čele nekonečně dlouhého stolu, oddělen jak orientální bůžek od služebníků ve funkcích ministrů a generálů, kteří mu podávají hlášení. 

V apokalyptických obrysech dnešní doby se odhaluje nepříjemná pravda. Chutná po pelyňku, ale nyní je zapotřebí hořkého léku. Snadno a rychle totiž podléháme pokušení označit viníka, abychom si nemuseli přiznat vlastní spoluvinu. Myjeme si ruce jako kdysi Pilát. S laciným moralismem, jímž si přihráváme body - stojíme přece na "správné" názorové straně barikády - ukazujeme prstem na "úhlavního nepřítele" a bezbolestně se oddělujeme od společně sdílené odpovědnosti za stav světa. Zapomínáme, že my všichni představujeme vlákna jednoho spletitého příběhu, vinoucího se dějinami jako červená nit. Červená je barvou ohně a Ducha svatého, ale také barvou krve. 

Snad jsme se utěšovali iluzí, že konflikt na Ukrajině se nás příliš nedotkne a naše malé oddělené životy si dál půjdou svými soukromými cestičkami. Dotkly se nás však osudy tisíců válečných uprchlíků, kteří doufají, že v naší zemi najdou útočiště a někteří z nich časem i nový domov. Ve skutečnosti všechno, co se ve světě děje, dotýká se nás v dobrém i zlém na té nejhlubší úrovni. A každý z nás také svým jednáním spoluutváří podobu světa. Filosof Karl Jaspers záhy po druhé světové válce popsal tzv. metafyzickou vinu, pociťovanou jako akutní nedostatek solidarity člověka k člověku. Bezpodmínečné solidarity nejsme schopni. Historie válek a násilí nás usvědčuje, že jako lidé všichni selháváme. 

Jsme vzájemně provázaní jak společně sdílenou odpovědností, tak i společně sdílenou vinou. Pak ale zjevně nemá žádný smysl odsuzovat a proklínat jeden druhého! Naopak je smysluplné, očistné a ozdravující, když si vzájemně pomáháme nést naše společné všelidské břímě a odpouštíme si, čím se proviňujeme vůči Lásce, která nás obdarovala životem. Zavazuje nás k tomu evangelium: "Odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení" (Matouš 11, 25). Je-li nám přesto zatěžko vykročit na cestu pokání, odpuštění a smíření, buďme k sobě alespoň upřímní a zakažme si modlitbu Otčenáš: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům." 

Básník se tázal: "Proč hvězdy nezčernaly, když viděli lidi?" Neznám jinou odpověď než tu, v níž jsem uvěřil. Protože přišel Ježíš. Svou bezpodmínečnou láskou překonal metafyzickou vinu, neboť prokázal absolutní solidaritu se všemi lidmi v oběti na kříži. Ramena kříže směřují do čtyř světových stran. Svět byl propojen křížem Ježíše Krista. Už nejsme odděleni. Jsme jedno. Takže hvězdy mohou svítit. Lidé mohou sklonit meče - a žít s mírem v srdci, který jim Kníže míru nabídl ke sdílení: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout" (Matouš 11, 28).

citace: Robinson Jeffers, Ženy od mysu Sur (1965)