Proč jsem ještě na světě?

Navštívil jsem paní Libušku už několikrát. Dosud šlo spíše o zdvořilostní setkání: "Dobrý den, jak se vám daří?" "Díky, že jste přišel, pane faráři, ale jak se asi může dařit staré bábě, jako jsem já?" Sedí v pojízdném křesle. Je v něm upoutaná, aby nevypadla. Podřimuje, anebo hledí na protější zeď. Visí tam v rámečku několik vybledlých fotografií. Rodiče, manžel a taky hezká dívenka s náznakem úsměvu. Libuška zamlada? Ptám se: "Nemáte ty fotky moc daleko? Proč si je nedáte na noční stolek?" Odpověď: "Byl tam ve zdi zatlučený hřebíček, proto mi je tam pověsili." Netuším, jestli na ně vůbec vidí. Libušce je 94 let. Povzdechne si: "Už jsem stará!"

Nečekaně přijde průlom do hradby zdvořilostních frází. Duše se otevřou jedna druhé a obnaží se dávná tajemství. Jako právě v této chvíli. "Chodí za vámi někdo z rodiny?" "Ne. Jsem úplně sama." "Nemáte děti a vnoučata?" "Měla jsem dceru." "Jak se jmenuje?" "Janička." "Co se jí stalo?" "Zemřela v sedmnácti. Na krvácení do mozku. Večer se vrátila domů a řekla mi: Maminečko, hrozně mě bolí hlava! To byla její poslední slova. Odvezli ji do nemocnice, ale už ji nezachránili." Mám pocit, že podlaha pode mnou se vlní a pokoj se otáčí. U druhé postele sedí další pacientka, tváří se nezúčastněně a plete zelenou šálu. Až ji doplete, vypáře stehy a začne znova.

Přemýšlím, jak pokračovat v rozhovoru. "Máte alespoň její fotografii?" "Ano, tamhle." A ukazuje na rámeček na protější zdi. Tou mladou dívkou není Libuška, ale Janička. "Jak jste se vyrovnala se ztrátou dítěte?" "Musela jsem. Nebyl čas na truchlení. Měla jsem hodně práce." Odhaduji: "Stalo se to někdy v 50. letech?" "Asi tak nějak. Janička sportovala a dobře se učila. A pak tady najednou nebyla." "Často na ni vzpomínáte?" "Skoro pořád. Víte, i když jsem stará, občas mi něco udělá radost a zasměju se. Ale hned si vzpomenu na Janičku a jsem zase smutná. Trápím se. Proč jsem ještě na světě?"

Zavládne rozpačité ticho. Co říct? Cinkají pletací jehlice. Na chodbě rachotí vozík, v němž se rozvážejí obědy. Sundám ze zdi rámeček s fotkami a spolu s Libuškou si prohlížíme Janiččinu tvář. "Proč? Budu upřímný. Nevím! Je to Boží tajemství, proč někdo umírá mladý a jiný tu naopak zůstává do stáří - a třeba ho už ani nebaví žít. Ale napadlo mě, že vy, Libuško, budete na světě tak dlouho, dokud se s úmrtím dcery nesmíříte! Váš poslední a nejdůležitější úkol v celém životě." 

Libuška vraští čelo: "No dobře, ale jak se usmířit?" Váhám. Nehledám slova. Čekám, až slova si najdou mě: "Tenkrát jste neměla čas truchlit, vyplakat se, dát Janičce sbohem, propustit ji. Ten pravý čas nastal až teď, protože teď už nic jiného na práci nemáte! Hloubku vašeho smutku si nedokážu představit. Ale co třeba, kdybyste do svého smutku vložila i vděčnost za těch sedmnáct let, kdy byla Janička s vámi? Protože všechna ta léta byla dar! Krásný, vzácný a nesamozřejmý! Není to důvod k vděčnosti? Dovolíte, abych se za Janičku pomodlil? Za věčné odpočinutí její duše v místech, kam odešla z tohoto slzavého údolí? Ale také za ni můžeme poděkovat. Za všechno, čím vás obdarovala." 

"Děkuju, pane faráři, to budu moc ráda!" Libušce zvlhly oči. Sepjala ruce. Držím je. Modlíme se. Janička se usmívá a dívá se na maminku.