Už nemáš takovou lásku

19.06.2021

Z diskusí, do nichž se zapojuji v církevním prostředí, si odnáším dojem, že od biskupů se očekává strategie či program nejen pro přežití církve ve složitých podmínkách dnešní doby, ale též pro její budoucí rozvoj. Jako by církevní představení měli být kouzelníky, kteří nikoli z klobouku, ale z kněžského biretu levou rukou sypou miliony korun na opravy kostelů a na platy duchovních, a pravou rukou hrnou do opravených sborů davy nově získaných věřících. Kouzelníci však "došli". Nikdo nemá univerzální recept na problémy církve ani společnosti. Naše ruce jsou prázdné. Ale jenom prázdné ruce můžeme sepnout k modlitbě a nabídnout Bohu, aby je podle své vůle naplnil vším, co potřebujeme. K tomu však nestačí jedny ruce, ani biskupské, protože ty nejsou lepší než jiné. Je zapotřebí spojených rukou nás všech! Společně vytvořme zlatý řetěz, v němž má každý článek svoje nezastupitelné místo! Nedávno mi řekl nejstarší sokolovský farník, že Duch svatý je přítomen ve všech lidech a naplňuje všechno - tedy i nás! Jestliže Duch svatý v nás probouzí touhu po obnově, otevírá se nám budoucnost. Ukažme Bohu, že souhlasíme s proměnou, jež se už nyní mnoha způsoby projevuje v životě naší církve!

Církev nemá a nemůže mít jiný program než Kristovo evangelium, a nemá ani nemůže mít jinou strategii než z evangelia žít a radovat se z něj. Ale jak na to? Jistý program se přece jenom nabízí. T. G. Masaryk razil heslo "Tábor je náš program". Dovolím si posunout vyznění Masarykova výroku jiným směrem než k Táboru husitskému. Na biblické hoře jménem Tábor byl Ježíš proměněn před zraky udivených učedníků. Vyjevila se jim Ježíšova totožnost Božího syna a Spasitele světa. Vlastně se neproměnil Ježíš, nýbrž pohled učedníků na Ježíše i na vše ostatní. Po sestoupení z Hory Proměnění vidí svět jinýma očima. Cesta, po které jdou, je pořád úzká (a proto je na ní člověku občas úzko) a někdy až neschůdná, ale oni ji přijímají takovou, jaká je - a nevybírají si, neboť poznali, že ať Cesta přinese cokoli, mohou jí důvěřovat a milovat ji. Ve starokřesťanském spisu Didaché (Učení dvanácti apoštolů) čteme: "Co se ti přihodí, budeš přijímat jako dobré, ve vědomí, že nic se neděje bez Boha."

Biskupové by měli usilovat o dialog uvnitř církve, o vytváření prostoru k osobnějšímu a méně formálnímu setkávání, k naslouchání a porozumění. Povzbuzovat k apoštolské důvěře a křesťanské lásce k cestě, kterou jsme si nezvolili my, ale která si zvolila nás. Věřím, že znamení času ukazují k proměně a volají nás, abychom se zázraku proměny otevřeli. Jsme na cestě dolů z Hory Proměnění. Spočívá na nás Ježíšův proměňující pohled. Jsme svobodní, protože teď už víme, že jsme milovaní. Bůh na nás hledí s láskou - a láska je silnější než strach, silnější než smrt - osvobozuje a uzdravuje. Jsme osvobozováni a uzdravováni láskou, abychom se už nebáli dívat se na svět - i na roli církve v něm - novýma "kristovskýma" očima. V tomto smyslu si přeji, ať je Tábor naším programem!

Často slýchávám názory, kde je a kde není cesta, po které by se církev měla ubírat. Vážně chceme diktovat cestě, jaká smí být? Na to nemáme právo! "Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův." Nejsme zde od toho, abychom si cestu zarovnávali, aby odpovídala našim představám a plánům, ale abychom se jí dali k dispozici, zapřeli sami sebe, nesli svůj kříž, následovali Krista a nechali se vést Duchem svatým. Ten vane, kam chce, a povede si nás, kam chce. V tento čas ke mně naléhavě promlouvají slova z knihy Janova Zjevení: "Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím." Jak jsme na tom s ušima? Slyšíme Ducha svatého, který nás podle evangelia uvádí do poznání veškeré pravdy?

Jedna věta z Janova Zjevení je bolestně aktuální: "Mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku." Hodně se mluví o nutnosti návratu ke kořenům, k počátkům, ze kterých žijeme a na nichž stavíme. Pro nás v Církvi československé husitské z toho vyplývá, že se musíme obrátit - a vrátit ke Kristově lásce, nově si zamilovat Krista jako svou první lásku, která oživí, co umírá a znovu vybuduje, co chátrá a hrozí zřícením. Pokud nechceme skončit jako do sebe zahleděný spolek s křesťanskou fasádou, pod níž se donekonečna řeší peníze a majetek, musíme se odvážně a riskantně spustit na trojpramenném provázku víry, naděje a lásky do hlubiny Kristova srdce - a to nikoli ve vzletných projevech a proklamacích, jako je i tato moje, nýbrž ve vzájemných vztazích, ve společenství, v němž se otevřeme vůči Jinému, necháme se obdarovat jeho jinakostí a nabídneme mu darem tu svou!

Jeden z významných současných filosofů upozorňuje, že dnešní "člověk zůstává vůči sobě stále stejným a v jiném hledá už jen potvrzení svého vlastního já". Určitě to neplatí o každém člověku, ale sklon využívat druhých lidí k potvrzování vlastních stanovisek bohužel známe i z církve. Jako je společnost rozdělená do názorových bublin, v nichž se vytyčily hranice, za něž se nesmí jít, tak je rozdělená i církev. Leckdy se spokojíme se svými předsudky o druhých, než abychom s nimi vedli dialog, naslouchali jim a nahlédli v jejich postojích kus pravdy, který nám samotným chybí - a protože nám chybí, nejsme celiství (a stav, kdy nejsme celiství, se v Bibli nazývá takto: "zůstávat v hříchu"). Neboť celistvost je dar, jímž mě může obdarovat pouze někdo jiný než já! Bůh, zjevující svou tvář v Kristu, je radikálně jiný, odlišný od lidských představ o náboženství založeném na systému odměn a trestů, na metafyzickém účetnictví ve stylu "má dáti - dal". Být Kristovými učedníky a učednicemi znamená zamilovat se do Boží jinakosti, která si nás proměňuje, takže dokážeme přijímat i jinakost svých bližních a vidět v nich milované Boží děti, s nimiž se přes mnohé rozdíly vztahujeme k jedné Lásce - což nás zavazuje, abychom si k sobě hledali a nalézali cestu na té společně sdílené Cestě, která je zároveň pravdou a životem a my ji oslovujeme jménem Ježíš.

Jako prioritní vnímám právě oblast osobních vztahů. Obnova církve bude na prvním místě obnovou vzájemných vztahů, do nichž vpustíme lásku ukřižovaného Boha. Nemusíme už spalovat většinu naší energie na věčné přehrabování se v sobě! Můžeme se svobodně otevřít Jinému, a díky němu přesměrovat energii ven ze sebe - k dobrému dílu, které nás samotné přesahuje. Ano, je to nebezpečné, neboť se vydáváme na neznámou půdu, mimo dosavadní jistoty. Některých se prostě budeme muset vzdát, umenšit se ve své potřebě mít vše pod kontrolou a všemu rozumět podle předem daných schémat. Cesta umenšení je způsobem, jak následovat Krista, který se umenšil a vyprázdnil až k smrti na kříži. Protože si nás zamiloval, daroval se nám celý a stále se nám dává při každé bohoslužbě, při níž se sejdou dva nebo tři v jeho jménu. Věřím, že na Cestě se proměňujeme v malou, ale dynamickou církev, v níž maličcí slouží maličkým, kde neseme břemena jedni druhých, a tak plníme zákon Kristův. Naopak vůbec nevěřím, že zákon Kristův naplníme tím, že se v církvi zaměříme na velký byznys ve snaze zakonzervovat aspoň současný stav věcí, když už nelze vzkřísit stav minulý.

Prosím, buďme vnímaví k vanutí Ducha a navraťme se k lásce, která je s námi od počátku a zůstává nám "oporou věrnosti vůči tomu, co přichází z budoucna" (Byung-Chul Han, Vyhořelá společnost). Víme přece, že budoucnost patří Bohu, jehož království je blízko! Vyprosme si dary vnímavosti, bdělosti a pokoje srdce nádhernými slovy Jana Husa z jeho listů z Kostnice: "Milosrdný Bůh - který svým dětem dává ryzí pokoj zde i po smrti a který nám vzbudil z mrtvých velikého Pastýře, jehož prolitá krev je věčným svědectvím naší spásy - on sám kéž vás uzpůsobí ke všemu dobrému, abyste ve svornosti a bez roztržek plnili jeho vůli, abyste pokojně a ctnostně došli věčného pokoje skrze našeho Pána Ježíše Krista, jenž je věčný Bůh a pravý člověk narozený z Panny Marie. Jemu náleží chvála nyní i navěky se všemi vyvolenými, s nimiž, vytrváme-li v pravdě, budeme přebývat v nebeské radosti. Amen."