Proti větru

Už malí kluci vědí, že nemají čůrat proti větru. Když na to zapomenou, je to nepříjemné a jistě i poněkud nehygienické. Ale mnohem horší je plout proti větru na lodi, která se kymácí pod náporem vln. Veslujete a přitom se nehnete z místa. Břeh v nedohlednu. Namáháte se a je to k ničemu. Do takové situace dostal Ježíš svoje učedníky. Vždyť stojí psáno, že je doslova "přiměl", aby nasedli do lodi. Nechtělo se jim. No bodejť. Byli to zkušení rybáři a zřejmě tušili, co přijde. 

Jenže právě v takové situaci se měli ocitnout. Krátce předtím byli svědky zázračného rozmnožení chlebů a nasycení tisíců lidí. To muselo být super! Chleba dost - a bez námahy! Stačilo natáhnout ruku - a šup sem s plackou a pečenou rybou! A ještě si připadali důležití, protože Ježíš distribuoval pokrm jejich prostřednictvím, to oni jej podávali ostatním. Takhle to však nemohlo zůstat napořád. Život je opravdu jeden velký zázrak. Ale zázraky nemají vždy takovou podobu, jakou bychom si přáli a očekávali. 

Zázrakem je také naučit se trpělivosti v situacích, v nichž není hned vidět výsledek, nepřichází dobrý pocit z vykonané práce, spíše se nám veškerá činnost zdá nesmyslná a zbytečná. Navíc roste strach, jak dlouho vydržíme předstírat výkonnost a sebejistotu, abychom nevypadali jako slaboši a trosky, co se neobejdou bez cizí pomoci. Přiznat si, že nevím kudy kam, shodit masku a říct si o pomoc a podporu - to je smrtelný hřích naší civilizace. 

Jestliže ale sám Ježíš "přiměl" učedníky vstoupit na loď a vystavil je větru, který vál proti nim, pak to znamená, že podobné situace nejsou v životě omylem či náhodou. Ukazují nám, že si nevystačíme s vlastními silami a schopnostmi. Navzájem se potřebujeme. Mohou to být moje ruce, jimiž Pán zachrání tonoucího. Anebo se moje ruce vztáhnou k Pánu, který mě zachrání rukama člověka, jemuž jsem ještě včera nemohl přijít na jméno a nepovažoval ho za sobě rovného. Život je plný překvapení - ještě pochybujete, vy malověrní?