Revoluce, ve kterou věřím

26.06.2020

S dobou, ve které je nám souzeno žít, se každý vyrovnáváme, jak umíme. Postoje ke společenským problémům odhalují naši povahu a charakter. U řady lidí jsem vypozoroval dvojí základní reakci. Tou první je brblání a skuhrání ve stylu "kam ten svět spěje", "jak tohle skončí", "to už není normální". Ach jo! Docela by mě zajímalo, kdy byl svět naposledy "normální". Další reakcí je nutkavá potřeba zaujmout názor, který se generuje tím snáze, čím méně o dané věci víme. Prý nastal "čas vyhranit se". Aha. Až se všichni vyhraníme, zůstane tu někdo, kdo by obrušoval hrany?

Žijeme ve zkratkovité, klipové éře. Všechna "zásadní" sdělení se musejí vměstnat do stručného tweetu, bulvárního novinového titulku, úderného hesla na transparenty. Jedni usilují o lepší budoucnost tím, že zruší minulost, protože neodpovídá jejich ideálům. Druzí utíkají do vysněné minulosti, která nikdy neexistovala, leda v představách těch, co ji touží "zakonzervovat", nejlépe na věčné časy.

Revolucionáři i reakcionáři, pokrokáři i zpátečníci paradoxně souznějí ve své nespokojenosti se současným stavem světa. Pro jedny je změn "až příliš", pro druhé "ještě ne dost". A proto se vedou kulturní války ve jménu "světlých zítřků" nebo "vysněných včerejšků" (či naopak zítřků apokalyptických a včerejšků totalitních).

Nevěřím, že znamením přítomného času porozumíme v zákopových bojích o výklad minulosti a plánování budoucnosti. Znamení doby se nejprve musíme naučit rozeznávat a číst v nich s pokorným vědomím, že vždycky tu zůstane možnost "různočtení", která však z mnoha stran tíhnou k pochopení celku. Ten komplexní, a přesto jednoduchý celek se nazývá BYTÍ (v čase, prostoru a dějinách). Klíčové je, abychom tuto živou, celistvou skutečnost přijali jako DOMOV, v němž se můžeme sousedsky zabydlet.

Nedávno se mě zeptal kamarád, proč už skoro vůbec "neřeším" politiku. Je to jednoduché. Došlo mi, že když budu "tapetovat" sociální sítě sžíravou kritikou kohokoli z české či mezinárodní politické scény, nedosáhnu tím ničeho, leda toho, že ubezpečím část své virtuální bubliny, že jsem nesešel ze "správné cesty". Ve skutečnosti se však nezmění nic.

Aby se proměnila společnost, musí se proměnit lidská srdce. Rozhodl jsem se začít u sebe. Ptám se svého srdce: Chceš se změnit? I za tu cenu, že budeš muset ledacos přehodnotit? Nevím, co to je, ale něco mě nutí, abych svoje postoje "zvnitřnil", prohloubil, pokusil se vyjadřovat pouze k tomu, co jsem poznal z vlastní zkušenosti, nebo čemu jsem aspoň věnoval roky studia, diskusí, četby, modliteb, rozjímání, hledání souvislostí, pochybností a zápasů.

Učím se Ježíšově cestě. On prožil třicet let ve skrytosti, v tichosti, naslouchání a očekávání, kdy uzraje čas, "kairos". Pak teprve začal kázat evangelium, a první slova evangelia jsou pozváním k proměně: "Metanoeite!" Tradičně přeloženo: "Čiňte pokání!" Nebo také: "Obraťte se!" Co na to řekneš, moje srdce? Nečekej, až se "ti druzí" budou kát za svoje prohřešky! Nežádej od nikoho, aby se obrátil, když neví k čemu! Neměň svět! Změň svoje smýšlení - a třeba pochopíš, jakým způsobem učinit svět lepším místem pro život!

Revoluce nepřijde zdola ani shůry, zprava ani zleva. Přijde ZEVNITŘ. Revoluční průlom nového věku, který Ježíš nazývá "Božím královstvím". Vyznávám spolu se Sváťou Karáskem: "A já to vím - jednou přijde!"