Rozdávat život nebo smrt

Na biblických příbězích mě fascinuje, že popisují život, jaký doopravdy je, ať už pracují s látkou historickou či mýtickou. Ze stránek Bible vystupuje život jako mnohovrstevnatá a plnokrevná skutečnost, kterou nelze vměstnat do šuplíků a přihrádek. Čteme v nich o hrdinech, kteří vykonali tolik dobrého, ale zároveň selhávali a chybovali. Čteme v nich také o zlých věcech, válkách, násilí a ničení. Život se však ubírá neprošlapanými cestami a nabízí překvapivá rozuzlení. Právě když se všecko zdá být ztracené a bezvýchodné, zasvitne v temnotě plamínek naděje. 

Ve starozákonní Druhé knize Královské se vypráví o malém izraelském děvčátku, zajatém při vpádu aramejského vojska a zavlečeném do země agresora. Ocitne se v domě vojevůdce Naamána a slouží jeho manželce. Naamán je postižen malomocenstvím, nevyléčitelnou nemocí, která člověka nejen znetvořuje, ale také vylučuje ze společnosti a vztahů s ostatními lidmi. Fyzické smrti předchází smrt sociální. Ale díky bezbrannému dítěti, unesené dívence, vzejde nikým nečekané světýlko naděje na uzdravení. Říká, že v Izraeli žije prorok, v němž je Boží síla. K němu se Naamán musí dostat. 

Aramejský král posílá svému izraelskému protějšku dopis a žádá ho, ať Naamána zbaví malomocenství. Izraelský král na znamení smutku roztrhne své roucho a pronese: "Jsem snad Bůh, abych rozdával život nebo smrt?" Domnívá se, že po něm chtějí nesplnitelné. Vidí za tím záminku k rozpoutaní dalšího krvavého válečného konfliktu, z něhož by silnější Aramejci pravděpodobně opět vyšli jako vítězové. 

Izraelskému králi nechybí kus pokory a smyslu pro realitu. Chápe, že není Bůh. To u panovníků, potentátů a mocipánů úplně obvyklé není. V dávné minulosti se vládcové nechávali uctívat jako božstva, jimž se muselo podkuřovat. Z doby docela nedávné nebo i současné známe zas kult osobnosti, kdy se despotovi klanějí davy a oslavují ho div ne jako spasitele. Zbytnělému egu, přesvědčenému o vlastním poslání a významu, nakonec nepřijde vůbec divné, že rozhoduje o životě a smrti jednotlivců nebo i celých skupin. Staví se na Boží místo, hraje si na Boha. 

Izraelský král však zapomněl na jedno. Kdo je spojen se životem Boha, tak skrze něho Bůh rozdává život. Proto dokáže prorok Elíša uzdravit Naamána od malomocenství. Neuzdravuje on, ale Bůh. Elíša spolupracuje, umožňuje božskému Životu, aby skrze něho proudil k nemocným, zoufalým a umírajícím. Z čehož nevyplývá, že se malinko "uskromníme" a místo na Boha si budeme hrát "jenom" na proroky a vydávat svoje názory za Bohem zjevené pravdy (například kdo je a není "hoden" Boží lásky a kdo si tedy "zasluhuje" život nebo smrt). 

Vyplývají z toho otázky: Nerezignoval jsem na život? Věřím, že může i skrze mě proudit život od Boha? Mám touhu být otevřen této božské Touze rozdávat život? Neměl bych ale nejprve já sám život přijímat? Nesnažit se podle svých omezených představ regulovat proud života? Nevybírat si jen, co se mi zrovna hodí? Kdy už mu konečně nastavím tvář, vpustím si jej do duše i do těla? Rozdávat mohu pouze to, co přijmu, s čím se spojím. Dnes je ten den. Živote, vejdi!