Rozpoznat znamení času

Odhadnete z pohybu mraků nebo směru větru, jaké bude počasí? Já tedy ne. Sice pocházím z vesnice, lesy a pole na dosah, ale technická civilizace mě semlela. Na delší cesty si beru do auta plavky i zimní bundu, sandály i pohorky, jeden nikdy neví. Kdežto v Ježíšově době uměli na přírodu napojení lidé předpovědět, že když na západě stoupají mraky, bude pršet, a vane-li jižní vítr, bude vedro. Dovedli číst znamení na obloze, ale Ježíš jim klade nepříjemnou otázku: Jak to, že neumíte rozpoznat znamení času? Rozumíte mrakům a větru, ale nerozumíte výzvám přítomného okamžiku? 

Na rozdíl od tehdejších obyvatel Judska a Galileje z mraků ani větru nevyčtu nic, příroda je pro mě zašifrovaná. Zato hodně čtu v knížkách a surfuju po "internetech". Takže mám pocit, že znamením času rozumím více než dobře, neboť jsem neustále informován o dění ve světě i doma. Jako všichni Češi jsem expert na analýzy geopolitické situce, zasvěcené komentáře a prognózy budoucího vývoje. Akorát na výsledky sportovních utkání raději nesázím, protože kolektivní sporty jsou pro mě ještě větší záhadou než mraky a vítr. 

Vadí mi Ježíšův rýpanec: "Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?" Kdo tvrdí, že mi chybí soudnost? Ale proč si to vztahuju na sebe? Nejspíš z toho důvodu, že ačkoli si to nechci přiznat, vím to, a právě to mě štve: Ježíši, máš pravdu. Neumím posuzovat správně. Protože nejsem v kontaktu se sebou samým, se svým bytostným já. Myslím si, bůhvíjak nejsem kreativní, originální ve svých názorech, a přitom většinou jenom opakuju, co si přečtu nebo zaslechnu. Jako houba nasávám ze svého okolí a ještě se dmu pýchou, že jsem na to přišel sám. Jako bych objevil Ameriku nebo vynalezl žárovku. Není to legrační? 

Možná by bylo lepší nechat si poradit od tebe, Ježíši? Ať rozhoduješ ty? Ať rozsekneš gordické uzly všech mých dilemat? Jenže ty říkáš: "Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?" A sakra, takže musím podstoupit riziko, nadechnout se a zaplout na hlubinu, odvážit se vstoupit do tajných komnat vlastního srdce? Ježíši, ty ze mě nesejmeš kříž rozhodování, odpovědnosti, hledání cest? Nebudeš nakonec chtít, abych se naučil naslouchat větru a nastavil mu tvář? Opravdu žádáš, abych byl sám sebou, poznal se, a pak teprve posuzoval, až budu vědět, kdo jsem a co všechno se ve mně skrývá? K tomu ukazuje přítomný čas? Tohle je výzva, před níž stojím?

Cílem cesty k mužství je být v kontaktu s nejvnitřnějším já, s prostorem ticha, kde v nás přebývá Bůh tak jako ve svatostánku, s místem mlčení, kde jsme skutečně a naplno sebou samými, osvobozeni od očekávání druhých. (Anselm Grün)