Sám sobě otázkou

Když se v církevním prostředí šíří radostná novina, že někdo se obrátil, míní se tím, že se obrátil na víru a stal se věřícím. Obrácení apoštola Pavla do tohoto schématu ale vůbec nezapadá. On se neobrátil od nevíry k víře, neboť podle svých slov "horlil pro Boha" mnohem dříve, než se mu zjevil Kristus. Jak se projevovala Pavlova víra předtím, než přijal, že Ježíš je Mesiáš? Byla to víra fanatická, nemilosrdná a tvrdá. Pronásledoval křesťany až na smrt, protože se odchýlili od náboženských tradic, na nichž lpěl. Křesťané představovali nebezpečí pro Pavlův duchovní svět. Kdo věří jinak, je kacířem, a proto hrozbou, která musí být zničena. Stejně uvažují fanatici až dodnes.

Pavel se obrátil od jednoho typu víry k druhému, od staré víry k nové. Vstoupil do společenství "jiných", ačkoli předtím je nenáviděl a pohrdal jimi. A pak musel snášet nenávist od strážců "jediné a pravé" víry, kteří se podobali člověku, jakým on sám kdysi býval. Obrácení nebylo zrovna příjemné. V prvních okamžicích mu přivodilo pád, slepotu a závislost na ostatních, kteří ho za ruku dovedli až na místo, kde se mu dostalo pomoci, uzdravení a prohlédnutí. Ano, přesně takového obrácení je nesmírně zapotřebí nám věřícím. Především nám "profesionálním" věřícím, církevním zaměstnancům.

My sice zdaleka nejsme tak horliví jako dávní farizeové, ale Ježíšova slova určená farizeům platí i nám: "Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu" (Jan 9, 41). To nejhorší, co může věřícího potkat, je ustrnout v přesvědčení, že je majitelem pravdy, protože dávno už ví, "jak se věci mají" a nemusí na tom nic měnit. Aniž by si to uvědomoval, jeho náboženství mu slouží jako obranný systém, v němž se uzavřel nejen před světem, ale hlavně před Bohem. Věří v něho, ale ve skutečnosti nechce, aby ho Bůh oslovil a změnil mu život. S vypětím sil udržuje kostely, v nichž Boha uctívá, sepisuje kázání, v nichž Boha vysvětluje, ale nikdy se ho v modlitbě nezeptá: "Kdo jsi, Pane?"

Neptáme se, neboť se domníváme, že známe odpovědi. Máme celé příručky plné odpovědí, a máme církevní struktury, v nichž se ty odpovědi dokolečka opakují a přežvykují. Pavel si také myslel, že odpovědi zná. Nepochyboval o sobě. Skálopevně věřil, že jeho náboženský systém je správný. Takže neměl problém ve jménu Božím odsuzovat ostatní a páchat na nich násilí. Potkala ho však veliká milost. Spadl z koně. Oslepl. Ztratil všechny dosavadní jistoty i svoje přesvědčení, na němž si zakládal. Pochopil, že jeho stará víra byla slepá, protože v ní chyběla opravdová láska. Z prachu země se konečně obrátil k neznámému, jinému Bohu, promlouvajícímu hlasem Ježíše Nazaretského, a zeptal se ho: "Pane, co mám dělat?"

Nová víra se rodí z poznání, které připomíná oslepující šlehnutí blesku: sám sobě nejsem odpovědí, nýbrž otázkou. Proto ani odpovědět si nemohu sám. Ale mohu se ptát. Hledat. Naslouchat. Důvěřovat. Milovat. A radovat se, že trhlinami v systému organizovaného náboženství ke mně i k tobě proniká Ježíšova láska a přetváří naši víru, aby už nebyla zahleděná do sebe, obrátila se k živému Bohu a skrze něho k lidem, s nimiž se ukřižovaný Mesiáš identifikuje: k pronásledovaným, trpícím, nemocným, chudým a nemilovaným. Pavlovi, vyhozenému ze sedla, i nám, kteří také padáme, dnes Kristus říká: "Vstaň a pokračuj v cestě!"

ilustrace: William Blake, Obrácení sv. Pavla (detail, pinterest.com)